Jdeš jak na zavolanou. Vzpomínky na minulost bez čar a sítí

10. únor 2020
Sdílejte:
Můžete postavit sebehezčí tělocvičnu – ale nikdy se v ní navzájem nepozná tolik lidí, co na plácku za panelákem.
Ilustrační snímek.Foto: Shutterstock

V letech 2007 a 2008 jsem bydlel v Los Angeles. Neměl jsem tehdy řidičák a byla to pozoruhodná zkušenost. Časem přede mnou vykrystalizovaly dva problémy, které mi umožnily docenit, jak rád žiju v Česku.

Za prvé, Los Angeles je tak velké a lidé se v něm tak často pohybují auty, že je v podstatě nemožné potkat náhodou na ulici někoho známého a prohodit s ním pár slov. To se mi tam nestalo ani jednou.

Druhý problém byl pro mě ještě zásadnější. Lidé se v Los Angeles věnují téměř výhradně individuálním sportům. Běhají, jezdí na kole, na bruslích, plavou, surfují, chodí do posilovny. Vrchol organizačního výkonu a kolektivního setkání představoval streetball a plážový volejbal, oboje dva na dva. Dostat čtyři lidi ve stejný čas na stejné místo, to už byla mimořádná událost.

V Praze hraju několikrát týdně fotbal. Nejmíň se nás schází deset, nejvíc dvacet, většinou kolem patnácti. Svoláme se přes Facebook či e-mail, dvě hodiny hrajeme a spoustu toho namluvíme. Před zápasem, během zápasu a po zápase v hospodě.

Miluju hraní fotbalu s lidmi, se kterými se následně setkávám i v různých situacích v profesním životě. Vidět je hrát a projevovat se při tom pod tlakem, vám toho o nich prozradí strašně moc. Víc než stovky hodin společných diskuzí.

Celé dětství jsem strávil venku, na ulici, na parkovišti, na šikmé louce s pár stromy, na zabahněném plácku naprosto nepravidelného tvaru, na asfaltovém hřišti u škol na zlínských Jižních Svazích, zkrátka všude, kde se dal hrát fotbal a v zimě hokej.

Až zpětně jsem si uvědomil, že se za možnost hrát na takových místech nic neplatilo a přidat se mohl každý. Častokrát šel někdo náhodou kolem, zeptal se, jestli se může připojit, a za chvíli už lítal po place s námi. Na rozdíl od hřišť, po kterých běhám dnes, jsme mohli pouze snít o přesných čarách, vysokém oplocení či o vrcholu nedostupnosti: sítích v brankách. Ani by mě nenapadlo, že může existovat umělé osvětlení nebo povrch z umělé trávy. Ale když jsem nedávno v marockém Adagiru viděl, jak se pláž na víkend proměnila ve stovky fotbalových hřišť pro party školáků i šedesátníků, došlo mi, jak skvělá věc to byla. A že jsme o ni v Česku skoro úplně přišli. Ke své škodě.

Často přemýšlím nad heslem „nostalgie už není, co bývala“. Hrajeme dnes v mnohem vybavenějším prostředí, za které v průměru platím asi sto korun za zápas, ale v nalajnované tělocvičně se k nám nepřidá nikdo, kdo by šel náhodou kolem.

A mimochodem: jsem přesvědčený, že kolektivní sport je jedním z nejlepších způsobů osobnostního rozvoje. Od svých protihráčů i spoluhráčů jsem se toho naučil strašně moc. Snad nikdo se ke mně nechoval tak tvrdě jako ten, kdo mě neznal a chtěl mě porazit. Škola k nezaplacení.

Text původně vyšel v tištěném magazínu Finmag.

Související články

Zase penalty. Chorvatsko kopíruje ruskou cestu za stříbrem

Chorvaté jsou v Kataru v semifinále. Brazilce vyřadili na penalty. Kromě jiného si tak prodloužili čekání na další výhru v play-off v základní hrací době, naposledy se jim to povedlo ve Francii 1998. Brazilcům zase prodloužili čekání na šestý mistrovský titul.

MS Katar

Poslední osmička pod lupou. Kdo v pátek postoupí a na koho narazí

V Kataru zbývá odehrát osm zápasů, kdo třikrát vyhraje, bude 22. mistr světa. Začínáme duely Brazílie – Chorvatsko a Argentina – Nizozemsko. Máme k nim pro vás na jednom místě vše, co potřebujete vědět.

MS Katar

Proč Česko na jediném mistrovství selhalo? Byli jsme přestárlí, říká Koller

Historicky nejlepší střelec české reprezentace si mistrovství světa v Kataru užívá na televizních obrazovkách. Na titul tipuje Brazílii. V rozhovoru pro Football Club vzpomíná na zásadní i méně známé okamžiky své bohaté kariéry.

Rozhovor
Popup se zavře za 8s