Okouzlil mě Aleš Pikl, říká německý novinář, který hltá český fotbal

Kdy jsi začal sledovat český fotbal? A proč?

Vlastně kvůli mistrovství Evropy 1976. Československý fotbal na mě udělal dojem, když jste ve finále porazili náš tým. Hráli jste moc dobrý fotbal. Byli jsme mistry světa, obhájci titulu mistrů Evropy z roku 1972 a všichni čekali, že vyhrajeme znovu. Vy jste ale byli v tom finále ohromně silní. Pak jsem si přečetl, že jste předtím neprohráli snad dvacet zápasů. Přesto to pro mě bylo velké překvapení a začal jsem si československého fotbalu všímat víc.

To na tebe tolik zapůsobila slavná prohra v penaltovém rozstřelu?

Nejen na mě (usmívá se). Později jsem se na ten zápas zeptal v rozhovoru Bernda Hölzenbeina a Seppa Meiera a oba byli ještě o čtyřicet let později naštvaní. Hölzenbein doslova nazval Panenkův kousek drzostí.

Na fotbal v Česku jsi ale začal chodit až o dost později, ne?

Ano, až na začátku tisíciletí, kdy jsem při svých návštěvách Prahy bydlel na Žižkově. Měl jsem to blízko na stadion Viktorky – a zrovna v sezoně 2001/2002, kdy málem vyhrála titul, tam bylo na co koukat.

Na Žižkov jsi pak chodil pravidelně, koupil sis i šálu. Co tě tam tak okouzlilo?

Líbilo se mi tam, že sedíš hodně blízko u hřiště. A díky tomu jsem mohl pěkně jako na dlani sledovat strategickou hru Aleše Pikla, který mě okouzlil. Atmosféra na stadionu mi připomínala Schweinfurt, vedle mě sedával chlapík s aktovkou a bekovkou. Dodnes se mi v Praze líbí i Ďolíček – připomíná mi to staré časy a stadiony v Německu jako Glückau-Kampfbahn v Gelsenkirchenu, Rote Erde v Dortmundu nebo Grünwalder Stadion v Mnichově. Když jsem poprvé přišel na Viktorku, říkal jsem si: Pane bože, tady to je stejné jako před lety na Schalke nebo v Dortmundu. Bylo to pro mě jako cestování časem do minulosti německého fotbalu. Byl jsem i na starém Edenu, to bylo podobné. Ten nový má úplně moderní, mezinárodní atmosféru.