Liga a Barcelona. László Kubala: nejslavnější fotbalista, který hrál československou ligu

Při přátelácích s Ferencvárosem oslnil na jaře 1946 osmnáctiletý blonďák. Šíbři ŠK Bratislava (dnešního Slovanu) zbystřili, když zjistili, že nosí slovenské příjmení. Pochází z Budapešti, dozvěděli se, rodiče však mají slovenské a polské kořeny. Přemlouvat ho nemuseli, sousedy drtila inflace. České, moravské a hlavně slovenské kluby posílila stovka tzv. repatriantů, povýtce skvělých fotbalistů, kterým v matrikách našli (a občas vymysleli) předky z Horních Uher. S klubem se lanaři mnoho nevybavovali. Až když pohrozila FIFA, poslali do Budapešti 120 000 Kčs. Kauf jako hrom.

V červenci 1946 debutoval v přípravě, v srpnu v lize, v říjnu – jako devatenáctiletý – v reprezentaci. V barvách Československa fofroval mezi říjnem 1946 a prosincem 1947 šestkrát, čtyřikrát skóroval. Dvakrát s Josefem Bicanem, který jeho schopnosti rozpoznal a cenil. „Něco podobného jako kdysi Pepi Bican, jen v tvrdším vydání,“ srovnával ten nejpovolanější, Ferdinand Daučík.

Pokud zrovna netrucoval, neměl rovného. Problém byl, že trucoval často. Když přišel, s trojicí dalších repatriantů sdílel zimník. Při obědech se střídali, přivydělával si prodejem pašovaných zapalovačů. Za pár měsíců bral desetitisíce a žádal víc. Před duelem se Spartou prý sto tisíc, jinak nenastoupí. Poprvé stávkoval v létě 1947. Klub nesplnil slib, žaloval, matce nevyřídil občanství a jemu obchod s textilem. Podruhé se vzbouřil na konci roku, kdy se vymluvil na žloutenku a nevrátil včas z Budapešti.

Když už byl v Bratislavě, častěji než na hřišti kouzlil v baru Perugia. Ve společnosti spekulantů, překupníků, prešpurských dívek, slečen a dam. Bafuňáři věděli svoje a snažili se rebela hlídat. Zvlášť Ferdinand Daučík, který ho ubytoval u švagra. Ajta! Sestra Anna Viola, řečená Iby či Ibojka, se s manželem, ředitelem Nejvyššího kontrolního dvora, rozvedla a v lednu 1949 porodí syna Branka. Byla o dvanáct let starší, deset let vdaná, vychovávala dceru. Šutér skončí v propadlišti, hřímali mravokárci, manželství nepřežije švestky. Nemohli se mýlit víc…

V dubnu 1948 nasedl László Kubala – jak bylo bývalo jeho zvykem – do taxíku a odfrčel do Budapešti. „Kubaliáda skončila,“ křičely titulky. Činovníci ŠK Bratislava se příliš nečertili. Bohem políbeného bonvivána nebylo lze zkrotit, navíc by nejspíš skončil v Praze. V Armádním tělovýchovném klubu. Před povolávacím rozkazem koneckonců prchal už z Maďarska. A z Budapešti pošlou – na lidově demokratickou kopanou báječných, nepřekonatelných, ba nepředstavitelných – tři čtvrtě milionu korun!

Pravicový Ferencváros byl v nemilosti, posílil tudíž Vasas, mužstvo kovodělníků. Úřady mu vyřídily taxikářskou živnost i občanství, na konci května 1948 – jako dvacetiletý – poprvé reprezentoval Maďarsko. Do listopadu 1948 třikrát, s hvězdami příštího aranycsapátu, nejlepší jedenáctky světa – Gyulou Lórántem, Ferencem Puskásem, Nándorem Hidegkutim. Chvíli sekal latinu, vlastně spíš ruštinu. Potom spadla klec. Při běžné prohlídce objevili celníci v zavazadle lanaře nejen nelegální valuty, ale i smlouvu se zahraničním klubem tajně podepsanou – László Kubalou! „Tak tedy asi skončí kariéra hráče, který měl stále málo a své footballové umění předražil,“ vyřizoval si účty žurnalista.

Kdyby zůstal, skončil by v kriminále. Před Štědrým dnem 1948 proto naposledy nastoupil v lize a v lednu 1949 emigroval. Spektakulárně, jinak to neuměl. Se spoluhráčem Györgi Marikem si pořídili ruskou uniformu a doklady, rakouské hranice přejeli na korbě vojenského náklaďáku. Prošli sovětskou zónou, doklady jim vyřídili v Innsbrucku, pokračovali do Itálie. Dramatičtěji uprchne Anna Viola, která právě porodila a s novorozencem zůstávala v bohatším, lépe zásobeném Československu. V březnové plískanici přeplave Dunaj i s dvouměsíčním synem, pospávajícím na pneumatice! Jakmile vykurýruje zápal plic, setkají se v Udine.