Liga a Barcelona. Jiří Hanke: jediný český hráč v katalánském velkoklubu

Neděle 6. května 1945. V sobotu vypuklo povstání, na Letné se střílí. Povstalci ze stovky barikád, wehrmacht z houfnic a transportérů. Hoří i svatostánky, stadiony Slavie a Sparty. Povstalci sčítají ztráty. Dvě stovky těžce zraněných, šestašedesát mrtvých. Dvacetiletý Jiří Hanke, jeden z barikádníků, má štěstí. Přežije.

Vynikal už v Lysé nad Labem a jako sedmnáctiletý v divizním SK Libeň. S Čestmírem Vycpálkem a Otou Hemelem největší talent protektorátu, říkalo se. V osmnácti debutoval v nejvyšší soutěži. S Rakovníkem sestoupil, hostoval v Olomouci, kde si lanaři podávali dveře. Sešívaní neváhali a na dřevo vysázeli 360 000 Kč. V protektorátním fotbale nikdo větší částku nezaplatil.

Premiéra se vydařila. V červenci 1944 vyhráli derby ve finále župního poháru. Rozhodla záloha a v ní benjamínek Hanke, nejlepší na hřišti. Předvedl brilantní techniku, shodli se žurnalisté, překvapivé výpady, nezvykle dlouhá vhazování. Se sešívanými získá Pohár osvobození a v sezoně 1946/47 titul. Další, „poloviční“ z roku 1948 historie neuznává, protože liga skončila z libovůle úřadů předčasně, „bez vyhlášení mistra a sestupujících“. Není divu, že se poptávali ze zahraničí – z Juventusu a AC Milán.

V první poválečné reprezentaci nemohl plejer řečený Papoušek chybět. Družina tvrdošíjně lpící na překonaném herním systému podlehne v roce 1946 Francii a dvakrát Jugoslávii. Vrátí se v dubnu 1949, tentokrát ve velkém stylu. Před 60 000 diváky vystřídá na Strahově zraněného Jiřího Trnku a významně přispěje k výhře nad favorizovaným Maďarskem. V jeho barvách přitom fofrovali József Bozsik či Ferenc Puskás, pilíře mužstva, které nemělo rovných. Vedoucí Československé obce sokolské borcům „za zdárně vykonanou práci“ poděkovali a odměnou nabídli – dle vlastního výběru, považte – klobouk, nebo náprsní tašku!

Budiž řečeno, že borec, vůkol kterého létaly statisíce, profesionalismu příliš neužil. Peníze ve fotbale nejdřív zakázali nacisté, potom komunisté se zglajchšaltovaným sokolstvem. Za protektorátu razítkoval na úřadu ochrany práce, za republiky v Pražských energetických závodech. V Tyršově domě netolerovali jakékoli, byť sebeskromnější odměny a mezinárodní styky omezili na lidově demokratickou cizinu. V roce 1951 kupříkladu sehraje reprezentace dvě utkání – na Strahově s Rumunskem a ve Vítkovicích s Maďarskem.

Bilance Jiřího Hankeho v nejvyšší soutěži

Sobota, 22. dubna 1950. Státní hranici nedaleko Chebu přechází hrstka spiklenců, z nichž nejznámější se jmenuje – Jiří Hanke! Plán, který vymysleli, vyšel dokonale. Počátkem měsíce šturmoval v derby, deset dní před odchodem v Budapešti. Pouze v prvním utkání ovšem, pro zranění ho nedohrál a ve druhém nenastoupil. V klubu se omluvil, že odjíždí na sraz reprezentační rezervy, ústředí vzkázal, že kurýruje bolavý kotník. Než se vzpamatovali, bylo pozdě.

Až počátkem května se ozvali z Pražských energetických závodů, že úředníka postrádají. Propukl poprask, rambajs, zděšení. Zvlášť když vedoucí tělovýchovné a branné redakce Mladé fronty, nechvalně proslulý Miroslav Hladký poslal Státnímu úřadu pro tělesnou výchovu a sport dopis, v němž sešívané obvinil, že o hráčově emigraci věděli a nezabránili jí. Odešel i s pasem a klubovou legitimací. Naivnímu činovníkovi předtím namluvil, že ji potřebuje – pro odborářský turnaj.

Bohem políbený Jiří Hanke byl „případ“, zjistili pracovníci bezpečnosti. Coby svobodný mládenec nebydlel v podnájmu, nýbrž v penzionu na Vinohradech, na dobu a poměry luxusním. Patřil k pravidelným návštěvníkům podniků, které ve zproletarizované Praze zůstaly – Ambassadoru na Václavském náměstí, La Palome v Týnské, Savarinu a Lipperta na Příkopech. Rodiče ani spoluhráči nic netušili. V penzionu se řádně odhlásil a vyklidil pokoj. Před vrátným prý prohlásil, že zítra bude večeřet v Norimberku a za pár týdnů vydělávat v Anglii! Vedla ho, uzavřel vyšetřovatel, „touha hrát fotbal v cizině“.

Jasno bylo, když si na vnitru přečetli exilové noviny. Internacionál Jirka Hanke, stálo v nich, opustil uprchlický tábor Valka a domluvil se s hamburským St. Pauli. Jako pravá spojka, přinejmenším za 700 marek měsíčně.