Je pár týdnů po šampionátu a jedu do Chorvatska. Pár desítek kilometrů za Vídní směrem na Graz se krajina zvlní, dálnice se zakousne do kopců, nejvyšší povolená rychlost spadne na sto kilometrů v hodině, což znamená, že už budete nahoře na kopci u motorestu v Zöbernu. Na terase si dáte kávu a dort, sundáte svetr a nasadíte sluneční brýle. Sice ještě nejste na druhé straně Alp, ale už víte, že jedete k moři a že tam za chvíli budete.
Před lety jsem slyšel pana doktora Vengloše vysvětlovat, proč španělští fotbalisté mají úplně jiný cit pro míč než hráči zpod Tater a Řípu. Na začátku všeho je prý počasí. Ve Španělsku svítí sluníčko, děti proto zcela přirozeně stráví venku násobně víc času než děti v Žilině či v Ústí nad Labem, a proto mají násobně víc dotyků s míčem, a proto španělští hráči mají úplně jiný cit pro míč než děti v kraji, kde se na konci října zatáhne obloha a rozsvítí se až někdy v dubnu.
Zatímco české děti staví sněhuláka, děti v Barceloně si hrají s míčem. Záhřeb není Barcelona, ale Split už ano, a proto věřte tomu, že počet slunečných dní v Chorvatsku je i mimo letní měsíce vyšší než na Moravě, a když pan doktor Vengloš říkal, že slunce pomáhá Španělům, já nevidím důvod, proč by mělo ubližovat Chorvatům. Nicméně máte pravdu, když společně s Islanďany říkáte, že jenom v počasí to nebude.
Ještě před Grazem lze naladit chorvatské rádio. Stalo se. Ve sportovních zprávách je zrovna rozhovor s jakýmsi mládencem. Nepláče, ale nevýská si. On a jeho kamarádi zrovna prohráli ve finále evropského šampionát basketbalistů do dvaceti let.
Zpravodajství pokračuje přímým vstupem z Barcelony, kde se koná evropský šampionát ve vodním pólu. Dozvěděl jsem se, že po první čtvrtině Chorvaté o gól prohrávají s reprezentanty Černé Hory a že semifinálovým soupeřem vítěze tohoto souboje bude Srbsko, které si v prvním čtvrtfinále lehce poradilo s Maďary.
Výše řečené má s fotbalem pramálo společného, ale zároveň to zvyšuje pravděpodobnost správnosti odpovědi, které se vám většinou dostane, když se v Chorvatsku zeptáte, jak je možné, že malé Chorvatsko dokáže vychovat tolik dobrých sportovců.
Trenérské
komise fotbalových svazů zasedají a bádají, Chorvaté v tom mají jasno. A aby bylo jasno i vám, jasno v tom mají nejen ti obyčejní lidé, kteří s výchovou fotbalistů nemají nic společného, jasno v tom mají téměř všichni, protože se stejnou odpovědí přijdou prodavačky v samoobsluze, číšníci v kavárnách, řidiči autobusů, učitelé v autoškole, řidiči starých škodovek i majitelé nóbl mercedesů, ve kterých najdete bývalé fotbalisty a trenéry a současné fotbalisty a trenéry, stejně jako současné i budoucí manažery a hráčské agenty, případně ředitele či majitele fotbalových klubů.
Všichni ti, které fotbal neživí, to řeknou na plnou hubu, ale někteří z těch, které fotbal živí, se na veřejnosti, do novin a do televize tváří důležitě a z výchovy fotbalistů dělají vědu, ovšem když vypnete kameru a mikrofon a dáte si s nimi malé pivo, dozvíte se v jednom slově to, co už stejně dávno víte. To slovo je talent.
V bývalé Jugoslávii vám každý řekne, že oni prostě mají talent na sport jako takový a na míčové hry obzvlášť. Chorvatsko skončilo třetí na fotbalovém MS 1998 a druhé teď v roce 2018, Novak Djokovič byl několikrát první v pinkané tenisovým míčkem, dvoumilionové Slovinsko vyhrálo evropský šampionát v basketbale po finálové výhře nad počtem obyvatel třiapůlkrát větším Srbskem, ale hlavně nad Srbskem coby dvojnásobným světovým šampionem.
V některých místech bývalé Jugoslávie je náboženstvím házená, jinde třebas vodní pólo, ale své na Balkáně vědí i o volejbale. Jugoslávci prostě mají talent.
Někteří teoretici ale tvrdí, že talent je v populaci rozmístěn rovnoměrně a někteří pamětníci si dokonce vzpomenou na doby, kdy borci se lvíčkem na prsou byli zaseklí víc než drápkem mezi špičkou přinejmenším kontinentálního volejbalu, košíkové, házené či potažmo i kopané. Na otázku „Jak je možné, že 'Jugoslávci' to stále umějí a my už ne?“ se hledá odpověď hůře. Nejlacinější by bylo říci, že na Balkáně nemají hokej, a proto jim zbyde víc dětí na jiné sporty.
Něco na tom bude, ale ne moc.
Určitě se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že úspěch balkánských sportovců má něco společného s celkovou ekonomickou situací ve světě. Oproti České republice jsou Chorvatsko a Srbsko stále ještě chudé země a pro mnohé mladé muže je fotbal jedinou cestou, jak utéct z marasmu každodenní beznaděje, a proto srbští a chorvatští hoši víc trénují, podobně jako podle memoárů úspěšných českých sportovců dob minulých se víc trénovalo v dobách, kdy se mladý muž dostal za železnou oponu jen s hokejkou či s tenisovou raketou v ruce, případně v kopačkách na nohou.
V době, kdy čeští hokejisté začínají být válcováni vrstevníky ze států a ze společností, které si ekonomicky asi nevedou hůř než Česká republika, a vrcholový sport ve Finsku, Švédsku, Švýcarsku či v Kanadě určitě není tou nejlehčí cestou ke společenskému uznání, k úspěchu a k penězům, nemusí být snadné uvěřit, že výkonnost chorvatské ekonomiky stojí za stříbrem z největší sportovní události planety v roce 2018.
Argentina je mistrem světa, Messi má svůj titul. Cristiano Ronaldo, Neymar nebo Harry Kane opouštěli šampionát v slzách. Sportovně to byl skvělý turnaj. Dejte si ho ještě jednou, tentokrát ve fotkách. Najdete na nich i jiné hrdiny - třeba dělníka, který v Kataru přišel o život.
Ale možná víc pochopíte, když si vzpomenete na reportáže o některých z hvězd turnaje, které vyšly před šampionátem a během něj. Čtenáři se dozvěděli, že brazilský útočník Gabriel Jesus, švýcarský reprezentant Xherdan Shaqiri, anglický útočník Raheem Sterling, Belgičan Romelu Lukaku či Chorvat Luka Modrič mají hodně společného, a to ne zrovna ideální ekonomickou situaci rodin, ze kterých tito hráči vyšli.
Pro mnohé je sportovní úspěch zcela jistě jednou z mála možných cest ke zlepšení finanční situace, k bohatství a ke slávě. Nicméně něco tak samozřejmého platí jak pro mladé muže z pražského Jižního Města, tak pro mladíky z přímořského Zadaru, a přece to dneska nejsou hoši z české kotliny, kteří by udivovali svět kolektivních sportů svým uměním a neudržitelnou touhou se prosadit. Může to být i tím, že český mladý muž se slušně uživí i prací ve Škodovce, zatímco v zemích bývalé Jugoslávie je podobných možností nepoměrně méně. V Česku máme průmysl, na Balkáně mají buď dřinu na poli, anebo poskakování kolem turistů.
Od roku 2000 vyhráli českou anketu Sportovec roku jen dva reprezentanti kolektivních sportů. V roce 2005 to byl Jaromír Jágr a v roce 2003 Pavel Nedvěd. Všichni ostatní sportovci roku byli a jsou hvězdami individuálních sportů. O Jaromíru Jágrovi si můžete myslet, co chcete, ale jisté je, že se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse a svou kariéru v ruletě nevyhrál. Při jménu Pavel Nedvěd vás ze všeho nejdřív napadne, že to byl stachanovec a robot, ale věřte, že bez talentu by to nešlo.
Nicméně právě ti dva nám možná napomáhají při hledání odpovědi. Bez talentu to nejde a bez práce už vůbec ne, což patrně potvrdí přehled ostatních jmen na seznamu nejlepších sportovců České republiky. Talentovaní dříči. A slečna, která bude vyhlášená jako nejlepší sportovec roku 2018, na to dá razítko.
V individuálních sportech to je jednoduché. Většinou platí, že úspěch = talent + rodina + umanutý trenér + dřina. V kolektivních sportech to je těžší. S jedním pracovitým si kolektiv poradí stejně rychle jako černé vrány s bílou. Prostě mu vyklovou oči. Práce se u nás nenosí. Každý chce být šťastný a bohatý, ale málokdo chce být bolavý a zpocený. V Česku je práce možná lehce sprosté slovo, zatímco na světě patrně stále budou místa, kde se za práci mladí lidé nestydí a je jedno, zda to jsou švédští, finští či kanadští hokejisté anebo chorvatští fotbalisté.
Mudrování na téma práce a společnost radši přenechme oddělením filozofie a etiky při jednotlivých sportovních svazech a vraťme se do Chorvatska. Než jsem autem dojel k moři, dozvěděl jsem se z rádia, že chorvatští vodní pólisté po skvělém obratu vyhráli a následně z rádia hlásili, že fotbalisté záhřebského Dinama dali pět gólů v kvalifikačním zápase Ligy mistrů. Fotbal a vodní pólo jsou jediné jistoty chorvatského sportu.
Favoritem na titul světového šampióna by byla třebas i reprezentace Bangladéše, kdyby Bangladéšané měli ve své záložní řadě stabilní borce Realu Madrid, FC Barcelona a Interu Milán a za nimi na pravém beku vítěze Evropské ligy s Atlétikem Madrid, stopera, který si s Liverpoolem zahrál finále Ligy mistrů a k tomu dvojnásobného ukrajinského šampióna a dvojnásobného vítěze ukrajinského poháru s Dynamem Kyjev, na levé straně hráče milánského AC a za nimi gólmana z AS Monaco.
V útoku se chorvatská reprezentace mohla opřít o útočníka Juventusu, kterému z jedné strany zdatně sekundoval další hráč Interu Milán a z druhé strany hrdina letošního finále německého poháru, ve kterém dal dva góly Bayernu Mnichov.
Každému asi musí být jasné, že s těmito hráči Chorvatsko nemohlo mít malé cíle. Nemluvě o tom, že na světě není moc reprezentačních výběrů, kde z lavičky může přijít další hráč Realu Madrid anebo střelec třinácti bundesligových gólů, případně další útočník Juventusu, o stabilních hráčích klubů jako Bayer Leverkusen či Red Bull Salzburg nemluvě.
Než se v Kataru dostane na finále, čeká nás v sobotu zápas o bronz mezi Chorvatskem a Marokem. Je souboj o třetí místo zbytečným trápením zklamaných týmů, nebo jde o prestižní zápas?
S podobným hráčským kádrem by se jakékoliv jiné umístnění než medailové všude na světě pokládalo za neúspěch. Chorvaté ale na šampionát přijížděli skromně a s pokorou, protože v kvalifikační skupině zrovna neexcelovali, skončili druzí za Islandem a do Ruska se museli kvalifikovat přes barážové zápasy proti Řecku. Proto takové nadšení z každé výhry.
Mnohem těžší než hledání odpovědi na to, jak je možné se s takovým kádrem dostat do finále, je odpověď na otázku, jak je možné ve čtyřmilionové zemi vychovat takové množství hráčů pro velké evropské kluby.
Nevím, jak moc odpověď na takovou otázku u nás v kotlině někoho zajímá. Mládežničtí trenéři a frekventanti kurzů trenérských licencí jezdí na studijní stáže po celém světě, ale nijak jsem nezaregistroval, že by se stála fronta na know how z klubů, jako jsou Dinamo Záhřeb a Hajduk Split. Skoro bych až řekl, že v některých klubech se tváří, jako by je do té Dalmácie jezdili učit, jak se hraje pořádný fotbal, když už jim před sto lety pomohli založit fotbalový klub.
Nebojte se. Ani já neznám odpověď na to, jak se zrodil finalista MS. Přesto vám řeknu něco málo toho, co jsem viděl a slyšel. A protože jsem nedůvěřivý, tak jsem se na většinu toho, co jsem jen slyšel, šel podívat, abych vám tady nevyprávěl pohádky z metodické komise hostince U Růženy.
Většina hráčů chorvatského reprezentačního týmu prošla klubem GNK Dinamo Záhřeb. Jeho tréninkový areál znám podobně málo jako jiná podobná zařízení po Evropě, což znamená víc zvenčí než zevnitř, a věřte tomu, že na světě jsou hezčí a lépe udržovaná hřiště, než jsou ta v Záhřebu, a ani obsah a počet tréninků se nijak neliší od toho, co je po Evropě zvykem. Všude jinde v Chorvatsku tomu nebude jinak.
Zázemí a vybavení jsou spíš horší než lepší toho záhřebského, a o jiných státech bývalé Jugoslávie radši nemluvě. Tedy kromě už delší dobu unijního Slovinska. V materiálních podmínkách a v zázemí základ chorvatského zázraku hledáte marně. Tedy pokud nebudeme vycházet z názoru, podle mnohých správného, že podmínky jsou obyčejné, protože žáci a dorostenci si lepší podmínky nejdřív musí zasloužit, a není důvod, proč hráče rozmazlovat dřív, než pořádně kopli do míče.
O moc jiné to nebude ani s trenéry. V Chorvatsku, v Záhřebu, ale stejně jako všude jinde na světě, to je s trenéry podobné. Většina trenérů je slušná, někteří jsou lepší, jiní horší, některým jde víc o svou vlastní slávu, důležitost a výplatu, jiným jde víc o hráče a o tým, někteří to umějí, jiní to umějí méně, ale stejně nakonec vycházejí dobří hráči i od horších trenérů a špatní hráči od lepších trenérů.
Nemyslím si, že by uvnitř chorvatské stadionu Maksimir měli schovanou kouzelnou formuli, která vodu ve víno promění a z kopyta udělá Modriče. Na to je fotbalový svět příliš malý, všichni se sledují, trenéři přicházejí a odcházejí, trenéři jezdí po klubech na stáže, hráči přestupují… Mohu se mýlit, ale nevěřím tomu, že v Záhřebu trenéři trénují jinak než jinde v Evropě.
Co se nedá Dinamu Záhřeb upřít, je schopnost soustředit do svých mládežnických týmů většinu z nejtalentovanějších hráčů v jednotlivých ročnících z celého Chorvatska. Na jihu v Dalmácii je sice snem většiny kluků hrát za Hajduk Split, ale běžně se stává, že Dinamo zavolá a velká láska k Hajduku je zapomenuta.
Nevím, jak Dinamo hráče přesvědčuje, ale možná s tím bude mít něco společného skutečnost, že ve všech mládežnických reprezentacích Chorvatska je výrazná převaha hráčů Dinama Záhřeb, takže není těžké mladému hráči vysvětlit, že pokud chce trénovat s těmi nejlepšími, potom musí do Dinama, a možná právě toto soustředění talentů do jednoho klubu ovlivňuje kvalitu tréninkového procesu a vývoj hráčů víc než kvalita hrací plochy a vybavení posilovny. Na to se ale musíte zeptat metodické komise.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
V jedné velké hráčské agentuře jsem si vyslechl, proč se rozhodli víc zaměřit na země bývalé Jugoslávie, a přitom padlo i několik důvodů, proč se podle nich Chorvaté hodí na fotbal víc než kluci zpod Řípu a z Hané. Jedním z důvodů bylo životní prostředí a rozdílná strava coby benefity života u moře. Výsledkem jsou potom somatické tipy vhodné ke sportu. Silní a vysocí muži, dlouhé ruce a nohy, rychlá svalová vlákna, pohybová kultura… Něco na tom bude, ale také asi ne úplně všechno.
Zadar je krásné město na moři. Tři z hráčů stříbrného týmu svou kariéru začali právě zde. Dva z nich jsou obři. Třetí není. Toho v devatenácti letech z Dinama Záhřeb poslali na hostování do bosenského klubu Širokij Brijeg a šéfové z Bosny hned volali do Záhřebu, jestli se náhodou nezbláznili. V Brijegu tenkrát potřebovali takového hráče, který by jim mohl pomoci v lize, a oni jim místo fotbalisty poslali hubeného chlapce, kterého odfoukne vítr.
Neodfoukl. Po sezoně byl vyhlášen nejlepším fotbalistou ligy. Jmenoval se a stále se jmenuje Luka Modrič a vzrůstem je malý stále. Takže jenom mořská voda a stravovací návyky za chorvatským úspěchem také nebudou.
Důležitější než rozhodování, zda svíčková na smetaně anebo chobotnice na roštu, je schopnost Dinama vychovávat hráče obchodovatelné za velké peníze. Za takové peníze, které vám nikdo nedá za hráče bez kvality. Česká dorostenecká reprezentace se vrátí z evropského šampionátu a trenér upřímně přizná, že soupeři měli možná lepší hráče, ale my jsme byli takticky lépe připravení, hráči splnili úkoly, dali jsme gól ze standardní situace a vyhráli.
V Chorvatsku a v Srbsku více než na týmové pojetí a kolektivní výkon myslí na profilování osobností. Zde se pohybuji na tenkém ledě nikým nepotvrzených domněnek, ale jsou lidé, kteří jsou přesvědčení, že některé kluby produkují fotbalisty jako zboží pro přestupový trh.
Z fotbalisty se stává projekt a klub má někdy víc a jindy míň přesný plán jeho dalšího rozvoje. Majitel klubu fotbalu buď rozumí, anebo si nechá poradit, kdo z mladých chlapců má předpoklady k tomu, aby jednou mohl hrát opravdový fotbal. Šéf pak jméno vyvoleného mladíka oznámí trenérovi prvního týmu s tím, že trenérovým úkolem je hráči najít takové uplatnění, aby hráč mohl pravidelně nastupovat, učit se od zkušených spoluhráčů a jednoduše už jenom počtem odehraných zápasů zvyšovat svou tržní cenu.
Špatně se to říká, ale jsou kluby, kde v očích majitele klubu má mladý talentovaný hráč vyšší cenu než trenér. Za mladíka majitel očekává pár miliónů eur, zatímco trenérovi musí majitel každý měsíc platit výplatu. Takového majitele vůbec nezajímá, že trenér je studovaný odborník, který ví, že chlapec na dospělý fotbal ještě nestačí a předčasné přeřazení do vyšší věkové kategorie by mu mohlo ublížit, ne-li zničit kariéru. Majitel má vždycky pravdu a majitel potřebuje peníze na trenérovu výplatu.
Příští mistrovství světa v roce 2026 má začínat ve tříčlenných skupinách. Prezident FIFA ale dnes uvedl, že je o tom třeba diskutovat, protože o drama posledních skupinových zápasů, jaké bylo k vidění v Kataru, by byla škoda přijít. Oznámil také, že prezidenta může dělat déle, než se myslelo a že plánuje MS klubů pro 32 týmů.
V české lize podobný přístup asi neznáme. Možná to bude tím, že v ligách bývalé Jugoslávie jsou dominantní týmy výrazně silnější než zbytek ligy, a tyto silné mančafty mladého hráče utáhnou a neprojeví se to na výsledcích. Nemluvě o tom, že manažeři silných klubů dokáží dát své talentované hráče na hostování do menších klubů, kde mohou pravidelně hrát.
Z chorvatského kádru v sedmnácti letech začali hrát dospělý fotbal Sime Vrsaljko, Mateo Kovačič a Marko Pjaca. V osmnácti letech mezi dospělými začínali Dejan Lovren, Domagoj Vida, Duje Caleta-Car, Luka Modrič, Ivan Rakitič, Marcelo Brozovič, Andrej Kramarič, Ante Rebič, Nikola Kalinič a Tin Jedvaj.
Velké peníze z talentovaných hráčů necítí jenom majitelé klubů, ale také jejich rodiče a agenti. Mnozí z nich si uvědomují, že na světě je víc talentovaných fotbalistů než klubů a že když ten jejich kluk bude dělat jen tolik, kolik dělají ostatní, tak se také může stát, že z něj bude jen jeden z mnoha obyčejných, talentovaných fotbalistů, a proto se snaží, aby chlapec dostal servis, který mu pomůže k tomu, aby byl lepší než ostatní. Agenti svým hráčům zajišťují kondiční specialisty, trenéry individuální techniky, odborníky na výživu, sportovního psychologa anebo učitele jazyků.
Co se týká jazyků, tak jste někteří jistě v televizním přenosu viděli, jaké měl problémy Ante Rebič při rozhovoru pro německou televizi poté, co v dresu Eintrachtu Frankfurt porazil mnichovský Bayern. Tlumočit mu musel mladší srbský spoluhráč. Ze zkušenosti si dovolím tvrdit, že se jedná o jednu z výjimek potvrzujících pravidlo. Mladí hráči z Balkánu jsou jazykově a sociálně většinou připraveni na zahraniční angažmá, což ale neznamená, že reprezentační mančafty jsou kroužkem intelektuálů z městské knihovny. Vůbec ne. To, že nic neplatil a ani částka nesouhlasí, je slabým odvarem některých balkánských příběhů o zdravém životním stylu profesionálních sportovců.
Odchod do zahraničí je dalším z témat, na které nikdo nezná správnou odpověď. Někteří odborníci vám řeknou, že hráči by měli něco odehrát doma, a teprve potom případně odejít do ciziny. Druhá polovina dotázaných vám řekne, že do ciziny je potřeba odejít dřív než bude pozdě. Oba tábory vám snesou nespočet příkladů dokazujících, že zrovna oni mají pravdu a ani u jednoho jediného hráče nemůžete ve stejné době vyzkoušet obě dvě možnosti a potom si vybrat tu, která se lépe osvědčila.
Nemám o co opřít tvrzení, že chorvatští mladíci jsou sociálně lépe vybavení pro přechod do zahraničního klubu než jejich čeští vrstevníci, ale domnívám se, že lépe připraveni jsou a za jejich lepší připraveností bude skutečnost, že Chorvatsko je víc otevřené světu než naše česká kotlina. Jedním z důvodů je, že moře je okno do světa, dalším důvodem bude, že Jugoslávci nežili za tak nepropustnou železnou oponou, jako tomu bylo v Československu a mnoho Jugoslávců odešlo do světa za prací, svobodně se vraceli domů a jejich příbuzní je jezdili navštěvovat. Toto téma si žádá sociologický výzkum, který zase ponecháme jiným, a místo toho se radši podíváme, kdy do světa odcházeli vicemistři světa z roku 2018.
Ať už zápas o bronz dopadne jakkoli, Maroko se zapsalo v Kataru do historie. Za úspěchem je mix investic do fotbalové infrastruktury, talentu a oddané marocké komunity v zahraničí. Úspěch chce arabská země maximálně vytěžit: cíl je MS 2030 v Maroku.
Z dvaadvacetičlenného kádru hrají v chorvatské lize jen dva hráči, a ti do finálové části šampionátu vůbec nezasáhli. Jeden z nich je brankář a ve třiadvaceti letech ještě má čas, protože druzí dva gólmani odešli v sedmadvaceti a v osmadvaceti letech.
Stoper Dejan Lovren opustil Dinamo v jednadvaceti letech po 65 zápasech chorvatské ligy. Druhý stoper Domagoj Vida nastoupil 86krát za Osijek, potom odešel do Bayeru Leverusen, kde neuspěl, vrátil se do Chovatska do Dinama (dalších 68 startů), po dvou letech odešel do Kyjeva a před půl rokem podepsal smlouvu s Besiktasem Istanbul. Sime Vrsaljko odešel v jednadvaceti po 96 startech za Dinamo. Levý obránce Strinič v devatenácti letech odešel do Francie, rychle se vrátil domů, rok strávil v druholigovém klubu Hrvatski Dragovoljac, potom nasbíral 64 startů za Hajduk a ve čtyřiadvaceti odešel na Ukrajinu.
Kariéru nejlepšího hráče šampionátu znáte. Luka Modrič v osmnácti odešel do Bosny, v devatenácti do chorvatské druhé ligy, následně nasbíral 69 startů za Dinamo a ve třiadvaceti odešel do Tottenhamu. Ivan Rakitič se narodil ve Švýcarsku, s dospělým fotbalem začal v Basileji, kde nasbíral 49 startů za první tým a 21 startů za tým U21 a v devatenácti letech odešel do německého Schalke 04. Třetím do party v záloze je Marcelo Brozovič, který Záhřeb opustil ve třiadvaceti letech po 96 startech za Dinamo a předtím si zapsal 33 startů za Lokomotivu Záhřeb a 22 startů za Hrvatski Dragovoljac. Z lavičky nastupoval Mateo Kovačič. Současný hráč Realu odešel do Interu Milán v sedmnácti letech (!) a po 63 (!) startech v dresu Dinama Záhřeb.
Mario Mandžukič opustil Chorvatsko až ve čtyřiadvaceti letech po 112 startech za Dinamo. Oproti tomu Ivan Perišič odešel do Sochaux v sedmnácti a do chorvatské ligy se už nevrátil. Ante Rebič odešel ve dvaceti letech do Fiorentiny z druhého splitského klubu (HNK) a do té doby v Chorvatsku stihl 54 ligových startů.
Podle chorvatské základní sestavy a bez podrobnějšího zkoumání to vypadá, že nejvíc uspěli hráči, kteří z Chorvatska nijak nespěchali a před svým odchodem doma odehráli alespoň dvě ligové sezony. Mezi světovými vicemistry je ale i Duje Caleta-Car, který do Rakouska odešel už v sedmnácti.
Pozdější odchod do ciziny bude zcela jistě mít i vliv na cenu hráčů. Za větší peníze se určitě budou prodávat hráči, kteří prokázali, že jsou připraveni hrát dospělý fotbal. Nákup dorostenců neprověřených seniorským fotbalem je loterie a kupec musí být vizionář. Každý start mladých hráčů v seniorské lize a v evropských pohárech zvyšuje jejich cenu a zároveň dává případnému zájemci větší šanci, že nešlápne vedle.
Z Chorvatska se i nadále bude odcházet do zahraničí v dorosteneckém věku, ale dokud ve vedení Dinama Záhřeb bude šéf s pevnou rukou, nebude mezi těmito přestupy mnoho hráčů Dinama, a proto i nadále budeme moci porovnávat, jak se bude vyvíjet kariéra těch, kteří v Chorvatsku zůstanou, a těch, kteří odejdou.
Začít můžeme při sledování chorvatské reprezentace do jednadvaceti let. Ta je zárukou, že chorvatský fotbal čeká ještě pár dobrých let. Minimálně do té doby, než v seniorském fotbale začne hrát prim generace, která se fotbal naučila na odpoledním tréninku a zbytek dne strávila u počítačových her a posedáváním v kavárnách.
Itálie podruhé v řadě není na mistrovství světa. Jak to vnímají samotní Italové? V osobně laděném textu vám jejich pohled zprostředkuje novinář Simone Pierotti. Mluvil s kolegy, bývalými hráči i asistentem reprezentačního trenéra.
Dokud sport bude pro většinu mladých mužů na Balkánu jednou z mála možností na lepší život, budou ze zemí bývalé Jugoslávie přicházet noví a noví sportovci. Až pro tyto mladé muže bude slušně placená práce jednodušším a jistějším způsobem, jak sobě a své rodině zajistit příjemný a spokojený život, ztratí Balkán jednu ze svých konkurenčních výhod.
Se zlepšením celkové ekonomické situace zůstane Chorvatům více slunečných dní, než máme v Praze, a v poměru na počet obyvatel bude z Chorvatska vycházet podobně talentovaných hráčů jako například ze Španělska či z Itálie. Vezmeme-li v úvahu, že Chorvatů je přibližně desetkrát méně než Španělů a patnáctkrát méně než Italů, nelze očekávat, že v tu dobu budou chorvatští fotbalisté mít tak početné zastoupení v nejlepších evropských klubech, jako tomu je dnes.
Ale pochopitelně, že všechno může být úplně jinak a ekonomické podmínky nemusí mít až takový vliv na balkánský fotbal a ukáže se, že za úspěchy jsou promyšlená metodika a osvícená personální politika, a vy jste až sem dočetli v marné naději, že vám prozradím, kdo je tím osvíceným a jaký je klíč k úspěchu. Máte smůlu. Nevím.
Ale jako bonus vám řeknu, co jsem slyšel, ale neviděl, a proto tomu nemusíte věřit. Od Chorvata, který fotbal hrál a kterého fotbal celý život živí, jsem u Jadranu slyšel, že trenér chorvatské reprezentace je pochopitelně pracovitý odborník, ale především je v jednání s lidmi jeden z nejslušnějších lidí, jaké si můžete představit. Stejně slušně jako k hráčům se údajně chová ke všem lidem od uklízeček a údržbářů na stadionu až po prezidentku země a tato lidská slušnost Zlatko Daliče a jeho umění jednat s hráči jako s osobnostmi údajně stojí za úspěchem chorvatského týmu na mistrovství světa v Rusku.
Stejný člověk mi potom řekl, že za úspěchy balkánského fotbalu jsou peníze a hlad. Kluby na prodej vychovávají individuality a osobnosti a hráči se perou o místo na slunci, aby měli lepší život. Nemám důvod mu to nevěřit. Talent, práce a hlad. Svět není nijak složité místo k žití.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
