Chorvatské tajemství: dřina, hlad a slunce

Je pár týdnů po šampionátu a jedu do Chorvatska. Pár desítek kilometrů za Vídní směrem na Graz se krajina zvlní, dálnice se zakousne do kopců, nejvyšší povolená rychlost spadne na sto kilometrů v hodině, což znamená, že už budete nahoře na kopci u motorestu v Zöbernu. Na terase si dáte kávu a dort, sundáte svetr a nasadíte sluneční brýle. Sice ještě nejste na druhé straně Alp, ale už víte, že jedete k moři a že tam za chvíli budete.

Před lety jsem slyšel pana doktora Vengloše vysvětlovat, proč španělští fotbalisté mají úplně jiný cit pro míč než hráči zpod Tater a Řípu. Na začátku všeho je prý počasí. Ve Španělsku svítí sluníčko, děti proto zcela přirozeně stráví venku násobně víc času než děti v Žilině či v Ústí nad Labem, a proto mají násobně víc dotyků s míčem, a proto španělští hráči mají úplně jiný cit pro míč než děti v kraji, kde se na konci října zatáhne obloha a rozsvítí se až někdy v dubnu.

Zatímco české děti staví sněhuláka, děti v Barceloně si hrají s míčem. Záhřeb není Barcelona, ale Split už ano, a proto věřte tomu, že počet slunečných dní v Chorvatsku je i mimo letní měsíce vyšší než na Moravě, a když pan doktor Vengloš říkal, že slunce pomáhá Španělům, já nevidím důvod, proč by mělo ubližovat Chorvatům. Nicméně máte pravdu, když společně s Islanďany říkáte, že jenom v počasí to nebude.