Byl to poslední kop jugoslávského fotbalisty na velkém šampionátu. Třicátého června 1990 ve Florencii vypadla po penaltách Jugoslávie s Argentinou ve čtvrtfinále mistrovství světa. Faruk Hadžibegič nedal pátou, rozhodující penaltu. O rok později vypukly první boje války v Jugoslávii. Co kdyby ale svoji penaltu bosenský kapitán ze Sarajeva proměnil? Co kdyby Jugoslávie postoupila do semifinále a do finále? Co kdyby vyhrála mistrovství světa? Měla na to tým. Změnilo by to něco? Zeptali jsme se přímo Faruka Hadžibegiče, který má už řadu let svůj domov ve Francii.
On sám touto vzpomínkou nežije. Nicméně vypravuje ji zcela ochotně, občas dokonce i pobaveně. Vždyť od toho osudového dne je tato neproměněná penalta součástí jeho „já“ a jeho životního příběhu, jak potvrzuje tato skoro neuvěřitelná historka:
„Ještě před nedávnem jsem cestoval na poslední chvíli z Paříže do Sarajeva kvůli naléhavé události. Přiletěl jsem proto nejdřív na letiště v Bělehradu a šel jsem na pasovou kontrolu. Dávám své doklady srbskému celníkovi, který čte mé jméno nahlas: ‚Faruk Hadžibegič…‘ ‚Ano, to jsem já,‘ odpovídám. Pán zvedá oči, usmívá se na mě a povzdechne si: ‚Ano, vím, že jste to vy! Ach jo, možná by věci proběhly jinak, kdybyste tu penaltu dal, viďte?‘
Omluvil jsem se mu a šel si vyzvednout auto, které jsem měl pronajaté. Pokračoval jsem směrem do Chorvatska, kde mě na hranici zastavil další celník: ‚Halt! Papiere!‘ Ukazuju mu tedy svůj pas a scéna se opakuje. Chorvatský policista zvedá oči, chvíli se na mě dívá… ‚No jo, ta penalta… Kdybyste ji tehdy proměnil… Co tady s vámi máme dělat?‘ Pustil mě, samozřejmě, a já mohl jet konečně dál směrem do své rodné Bosny.
Jenže, co se tam nestalo? I Bosenský celník mě zastavil. Jediné, v čem se lišil od svého srbského a chorvatského kolegy, bylo, že byl mladší. V roce 1990 možná ještě ani nebyl na světě. Dívá se na moje doklady, mumlá něco mezi zuby a ptá se mě, zda si může přisednout ke mně do auta. Tam vytahuje svůj telefon, přibližuje svůj obličej k mému, společně si nás fotí, načež prohlásí: ‚Fotka není pro mě, ale pro mého otce. Mnohokrát mi už o vás vyprávěl. Že prý kdybyste tu penaltu…‘ Už jsem si zvykl. Stává se to tak osmkrát z deseti případů, když potkám nějakého Jugoslávce.“
Bylo mu pouhých třicet let, měl manželku a malého syna. Kladenský fotbalista Antonín Brynda nastoupil v květnu 1955 k ligovému zápasu proti Spartě. Z utkání si ale odnesl těžké zranění hlavy, kterému po několika týdnech podlehl. Jedna z nejtragičtějších událostí historie českého ligového fotbalu následně téměř zmizela z veřejného povědomí.
Projděte si kompletní fotbalový TV program na středu a další dny tohoto pracovního týdne.
Sparťanský útočník Jonatan Brunes konečně potvrdil pověst kanonýra a čtyřmi góly sestřelil Slovácko. Co o dosavadním působení šestadvacetiletého Nora v Česku říkají data a statistiky? Detailně rozebíráme také to, jestli se v české lize vyplatí hrát technický fotbal, nebo je lepší spoléhat na pragmatismus. A v samotném závěru se zaměříme na vycházející kometu z Nigérie, která válí na východě Čech.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
