Sekání trávy i respekt od Zlatana. Petrášek o těžké cestě mezi elitu

Tomáš Petrášek po úspěších v mládeži dlouho hledal způsob, jak se prosadit mezi dospělými. Vzal to velkou oklikou, ale přes poháry v Polsku, reprezentační nominace a dobrodružství v Koreji se dostal tam, kde chtěl být jako malý kluk – do ligy v dresu svého klubu, Hradce Králové.

„Dopadlo to takhle a je to ještě krásnější. Uvědomil jsem si, že cesta je opravdu cíl. Ani když jsem zvedal trofeje nad hlavu, nebylo to hezčí než samotné projití té cesty,“ září spokojeností.

Na ligový trávník v Hradci jsi poprvé vyběhl ve dvaatřiceti. Co se v tobě odehrávalo po první trefě v nejvyšší soutěži, kterou jsi dal proti Slavii na vyprodaném stadionu?

Když jsem viděl míč v síti, projela mnou euforie. Neskutečný pocit. Okamžitě jsem to stočil a běžel slavit k sektoru, kde sedávají moji příbuzní. Na tomhle zápase byl děda, který mě vozil na tréninky do hradeckých mládežnických týmů, všechno se mnou prožíval odmalička. Byl to nádherný moment – asi slyšíš, že i teď, když o tom mluvím, se mi malinko třese hlas. Bylo nepopsatelné, co se mi odehrávalo v hlavě. Na druhou stranu už jsem zkušený a vím, že musím hned přepnout zpátky. Když jsme šli na své pozice, věděl jsem, že se musím vrátit zpátky do koncentrace. Prožíval jsem to pak až po zápase.

Byl povedený, že (Hradec ve 14. kole na začátku listopadu remizoval se Slavií 1:1)?

Ano, myslím, že se povedl týmu i mně. Kluci mě od mého příchodu drželi, tenhle gól byl odměna pro ně – i pro mě.

Jak silnou symboliku pro tebe mělo, že na utkání se Slavií byl děda?

Upřímně, hned po vstřeleném gólu jsem prožíval největší euforii s klukama. Dan Horák dal nádherný míč do vápna... Mám nejradši, když se radujeme všichni. Takové momenty si pouštím často zpětně a užívám si radost, kterou vidím u všech lidí. I u kluků, kteří emoce tolik neprojevují. Když jsem běžel k tribuně, dědu jsem pohledem nenašel, ale věděl jsem, že tam někde je. Díval jsem se tím směrem a smál jsem se. Po zápase jsem seděl v kabině, ve vířivce, a vzpomínal jsem na celou cestu k tomuhle momentu. Neříkám, že to je vrchol kariéry, ale první ligový gól v dresu Hradce jsem si těžko mohl představit krásnější.

Sešlo se všechno, proto tolik emocí?

Určitě. Byl to zápas proti prvnímu týmu tabulky. Pod Lízátky, vyprodané tribuny... Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem si to takhle vysnil. Když jsem byl dorostenec, snil jsem o tom, že jednou budu za Hradec hrát. Dokázal jsem to až ve dvaatřiceti, mezitím jsem dosáhl i jiných cílů, ale jsem rád, že k tomu došlo. Určitě to byl jeden z nejhezčích momentů v kariéře.

Byl jsi v týmu, který v roce 2011 získal zatím poslední dorostenecký titul Hradce. Proč trvalo tak dlouho, než sis mohl splnit sen zahrát si za áčko Votroků?

Asi to ve mně někde bylo – kvalita a potenciál. I s ohledem na to, co už mám za sebou. Prostě to někdo neviděl. Teď jsem manžel a táta od rodiny, nebudu na nikoho zapšklý. Nebudu říkat, jestli mi ten nebo ten měl dát šanci. To ať si vyhodnotí lidi, kteří tehdy v těch rolích byli. Nikdo mi nemůže upřít, že jsem si za svým snem vždycky šel. Ano, trvalo mi to trochu déle. Nikdy jsem neměl skvělý první dotyk, žádné extrémně dobré fotbalové myšlení, na tom se shodneme. O fotbalu jsem ale snil od dětství. Někdy to bylo moc těžké, několikrát jsem chtěl skončit a fotbalem se spíš bavit. Nakonec to dopadlo takhle a je to ještě krásnější. V kariéře jsem si uvědomil, že cesta je opravdu cíl. Ani když jsem zvedal nad hlavu trofeje, není to hezčí než samotné projití té cesty.