V Dukle jste momentálně jeden z nejdéle sloužících členů realizačního týmu. Jak jste se do pražského klubu vlastně dostal?
Bylo to v sezoně 2018/19 v první lize, kdy Dukla měla po sedmi kolech nula bodů a měnil se celý realizační tým. Já jsem v té době studoval na FTVS v Praze, konkrétně doktorát v laboratoři sportovní motoriky. Zároveň jsem individuálně připravoval profesionální fotbalisty, kteří byli většinou po zraněních nebo v přechodných obdobích, takže jsem k tomu měl blízko. Chtěl jsem se k fotbalu dostat ještě blíž a tehdy se naskytla ta příležitost, kdy Dukla hledala kondičního trenéra. Zkontaktoval jsem se s nimi a následně také s novým trenérem Romanem Skuhravým. Domluvili jsme si schůzku, kde jsme si řekli naše představy o tom, jak by to mělo vypadat a jak si každý z nás kondiční přípravu představuje. Naše myšlenky se střetly. Trenérovi se pozdával můj pohled na fotbal i díky tomu, že jsem ho ještě sezonu předtím hrál v Rakousku, a nakonec jsem tu příležitost zapojit se do realizáku dostal.
Naneštěstí jsme v té sezoně z ligy spadli, ale s ohledem na to, že jsem v Dukle už sedmý rok, si myslím, že jsem se osvědčil. Já sám jsem z klubu nikdy neutíkal, i když několik příležitostí k tomu bylo. Jsem rád, že jsem tu příležitost na Dukle dostal a vážím si toho, protože tehdy jsem začínal v týmovém sportu bez větších trenérských zkušeností. Hodně mých kamarádů v tomto oboru muselo začínat v mládeži. Moje žena mi vždycky říká, že nechápe, jak jsem mohl mít takové štěstí, že jsem všechny tyto kategorie přeskočil a že jsem rovnou skočil do profi fotbalu (usměje se).
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
