Španělská mašina, Messiho loučení a Klopp vs. Zidane! Rozebíráme trendy reprezentačního fotbalu

Mistrovství světa nabídlo rekordní porci zápasů, nečekaně ofenzivní vyřazovací fázi i triumf týmu, který soupeře nepřeválcoval přímočarou krásou, ale mimořádnou připraveností a dokonalým systémem. Analytici Vojtěch Mrklas a Tomáš Daníček v novém dílu Football Club podcastu rozebírají, proč se prosazovaly individuality, kam mizí vysoký presink a proč rozšíření na 48 účastníků nakonec fotbalovou kvalitu nezničilo.

Vyhrává velké turnaje propracovaný systém, nebo už rozhoduje především schopnost nejlepších hráčů improvizovat a lámat zápasy po svém? Podle analytiků Vojtěcha Mrklase a Tomáše Daníčka platí obojí. Španělé byli nejorganizovanějším mužstvem turnaje, jejich struktura však nestála proti individualitám. Naopak byla vytvořena tak, aby naplno využila kvality Rodriho, Fabiána Ruize, Pedriho nebo Marca Cucurelly. Když Lamine Yamal či Nico Williams neměli ideální formu, převzaly hlavní roli jiné typy hráčů.

„Španělsko přijelo jako nejlépe připravená reprezentace. Bylo to úplně něco jiného než ostatní týmy,“ říká Mrklas. Klíčová podle něj byla schopnost trenéra Luise de la Fuenteho měnit tahouny podle situace. Šampioni zvládli ztrátu důležitých záložníků, využili šířku kádru a ve vzájemných duelech totálně vymazali Francii i Argentinu, přestože oba soupeři působili v řadě zápasů ofenzivněji a dávali i víc gólů.

Větší svoboda hvězd

Právě Španělsko ale bylo do jisté míry výjimkou. Mrklas v turnaji viděl pokračování trendu známého z klubového fotbalu: po éře extrémně detailních systémů dostávají elitní hráči opět více volnosti. Trenér vytvoří funkční rozestavení, zajistí rovnováhu a zbytek nechá na kvalitě jednotlivců.

„Je tu trend nechat hráčům větší samostatnost a maximálně využít jejich individuální kvalitu. Tým má dobrý balanc a oni si to na hřišti dotvoří sami podle svých silných stránek,“ vysvětluje analytik. Podobně fungovala Argentina kolem Lionela Messiho, Anglie s Judem Bellinghamem či Harrym Kanem a do značné míry také Francie.

Technická úroveň hráčů je podle něj dnes tak vysoká, že i papírově slabší reprezentace dokážou vyjet z agresivního napadání favoritů. Kapverdy se v úvodním zápase dostávaly z presinku Španělska, DR Kongo dokázalo překonávat napadání Anglie. Pro řadu středně silných týmů proto byla účinnější jiná cesta: kompaktní střední blok, odvaha na míči a rychlý útok ve chvíli, kdy se otevře prostor.

„Ultimátní kvalita je často víc než systém. U Španělska je ale systém postavený na geniálních hráčích, kteří pohánějí celou mašinu,“ shrnuje Mrklas jeden z hlavních závěrů šampionátu.

Beton se nevyplácel

Turnaj zároveň trestal mužstva, která se po získání vedení úplně stáhla. Daníček připomíná, že až na několik výjimek končilo zaparkování autobusu neúspěchem. Nejbolestivěji to pocítila Anglie v semifinále proti Argentině. Thomas Tuchel měl být trenérem, který ji zbaví starých návyků, po vstřeleném gólu se však jeho tým znovu propadl do pasivity.

„Měl být člověkem, který to změní, ale evidentně to neudělal,“ hodnotí Mrklas. Anglie podle něj nevystoupila ze stínu předchozích trenérů a opět doplatila na snahu pouze kontrolovat náskok. Daníček označil závěr semifinále za tragický a připomněl, že Bellingham během turnaje často přebíral odpovědnost téměř „zidanovským“ způsobem.

Méně viditelný byl naopak vysoký presink. Reprezentační turnaje mu kvůli krátkému času na přípravu tradičně nepřejí a vysoké teploty jeho používání ještě omezily. I Španělé napadali spíše selektivně. Rakousko sice na presinku postavilo velkou část hry, po zisku míče však často nevědělo, jak pokračovat.

Výsledkem nebyl opatrný šampionát. Naopak přinesl řadu divokých zápasů a gólově bohatou vyřazovací fázi. „Vůbec jsem nečekal, kolik bude hodně gólových utkání i v play-off,“ přiznává Daníček.

Víc týmů kvalitu nezabilo

Obavy, že rozšířený formát zaplaví turnaj jednostrannými zápasy, se podle obou analytiků nepotvrdily. Kapverdy postoupily a potrápily Argentinu, Ghana se čtyřmi body prošla ze skupiny, Curaçao skórovalo proti Německu a devět z deseti afrických reprezentací se dostalo do vyřazovací části.

„Nepotvrdilo se, že by 48 týmů zásadně naředilo kvalitu,“ říká Daníček. Rozšíření podle něj ukázalo šíři afrického fotbalu i to, že outsiderům nechybí technická odvaha. Turnaj byl extrémně dlouhý a evropským divákům ho komplikovaly noční výkopy, samotný počet účastníků však analytici nakonec vzali na milost. Další rozšíření na 64 mužstev už by podle nich bylo krokem příliš daleko.

Vedle Španělska označili za vítěze turnaje také Kapverdy, Norsko, domácí Mexiko a Kanadu či jednotlivce jako Bellinghama, Paua Cubarsího a Rodriho. Mezi poraženými naopak skončili Tuchel, Roberto Martínez s nevýrazným Portugalskem, předčasně vyřazené Německo a Brazílie nebo Senegal, který znovu nezvládl vypjatý duel.

Nový díl Football Club podcastu tak nenabízí pouze bilanci skončeného mistrovství. Hledá především odpověď na to, kam se fotbal posouvá: od nepřetržitého presinku k chytřejšímu dávkování intenzity, od svazujících schémat k větší hráčské svobodě a od slepého bránění náskoku k přesvědčení, že bez ofenzivní nadstavby už na nejvyšší úrovni dlouhodobě uspět nelze.