Koubek má problém. Kudy vede cesta k postupu ze skupiny?

Češi po remíze 1:1 s Jihoafrickou republikou pořád můžou postoupit ze skupiny. Jenže dvě dosavadní vystoupení na mistrovství světa zatím příliš nenapověděla, jak by se jim to mohlo podařit. Naopak vyvstává otázka, co vlastně chce česká reprezentace na světové scéně hrát. A jestli tohle náhodou není přesně ten fotbal, kvůli kterému se rozšířenému mistrovství světa posmívají jeho kritici.

Český tým má po dvou zápasech mistrovství světa bod, mizerný dojem a před sebou Mexiko. Naděje ještě žijí, ale světlo na konci tunelu v podobě tří bodů, které by znamenaly postup ze skupiny, je vidět opravdu jen ve velké dáli.

„Včera jsem byl po zápase hodně naštvaný,“ říká v nejnovější epizodě Football Club podcastu editor Jiří Hovorka. „Přišlo mi, že jsme si ten zápas vyloženě pokazili sami tím, že jsme se po dobrém úvodu zatáhli a hráli pasivně,“ říká Hovorka. Trenér Miroslav Koubek podle něj pasivitu odmítal a mluvil o taktice, kterou praktikoval třeba i Arsenal ve finále Ligy mistrů. Jenže tady začíná problém českého alibi. „Arsenal hrál proti PSG. My proti Jihoafrický republice,“ glosuje Hovorka.

To je možná nejpřesnější shrnutí českého vystoupení. Ano, i blok může být plán. Ano, i hlubší postavení může být součást taktiky. Ale mezi aktivním blokem a čekáním na průšvih je propast. A Češi do ní proti Jihoafrické republice zahučeli.

Bývalý reprezentační brankář Petr Čech ve studiu Nova Action podle podcastu trefně upozornil, že jít do bloku samo o sobě není problém. Problém je, když ten blok není aktivní. Když mužstvo jen čeká, až se něco stane. A přesně to se stalo. Jihoafričané byli dlouho bezzubí, jenže když necháte soupeři míč, prostor a čas, nakonec přijde jedna situace, jeden souboj, jedna penalta, jeden odraz. Český tým si o gól dlouho říkal. A nakonec ho dostal.

Ještě nepříjemnější je, že úvod zápasu ukázal, že to šlo i jinak. Češi začali aktivně, Schick hned v první minutě dostal míč na hlavu, ale v gólové šanci selhal. Jihoafrická obrana měla pod tlakem mezery. Jenže místo aby toho česká reprezentace využívala, nepochopitelně se stáhla.

Tady se český problém nezužuje jen na výsledek 1:1 a komplikace pro postup ze skupiny. Zužuje se na identitu. Co vlastně chce Koubkův tým být? Poctivý, organizovaný, nepříjemný? V pořádku. Jenže zatím vypadá hlavně ustrašeně. Bez herní tváře, bez plánu B, bez odvahy, která se na turnaji jiným vyplácí.

Ondřej Tůma ve Football Club podcastu připomíná Portugalsko nebo Švýcarsko, tedy týmy, které také v některých pasážích svým prvních zápasů sklouzly k pasivitě a byly za to potrestané. Rozdíl je v tom, že Švýcaři se podle Hovorky ve druhém zápase poučili. Přišel dvacetiletý Manzambi z Freiburgu, dal dva góly, přidal asistenci a otočil zápas. „Bylo přesně vidět to, co my nemáme. Jinde mají fotbalisty, kteří jsou rychlí, fyzicky na výši jako my, ale k tomu ještě umí hrát fotbal.“

Je to krutá věta, ale po dvou českých zápasech se těžko vyvrací. Reprezentace zatím na mistrovství světa působí jako mužstvo, které se bojí samo sebe. Když má hrát, začne couvat. Když může soupeře dorazit, nevyužije toho. Když má ukázat, že na turnaj patří, poskytne kritikům rozšířeného formátu přesně ten obraz, který hledali. „Ty dva výkony na mistrovství světa udělaly českýmu fotbalu reklamu hodně špatnou,“ říká Hovorka.

Samostatnou kapitolou je trenér. Koubek po zápase hodnotil výkon pozitivně a upozorňoval na technickou kvalitu Jihoafrické republiky. To může být částečně pravda. Jihoafričané umějí držet míč a v některých zápasech si pravidelně vytvářejí územní převahu. Jenže to není omluva pro to, že jim ji Česko tak ochotně předalo otěže zápasu.

„To hodnocení do pozitivna je podle mě možná už i nějaké krytí sebe sama,“ říká Hovorka. A dodává, že způsob, jakým tým k zápasu přistoupil, jde především za trenérem. Nejen proto, že takovou pasivitu po utkání hájil, ale i proto, že reprezentace pod ním opakovaně vypadá podobně. Proti různým soupeřům, v různých zápasech, v různém kontextu. Pragmatismus jako základní nastavení. Kreativita jako něco, co se možná přidá, až bude bezpečno. Jenže na mistrovství světa bezpečno není nikdy.

Do toho přichází i citace kapitána Ladislava Krejčího, která zní mnohem ostřeji, než bývá u reprezentačních lídrů zvykem. „Musíme si všichni zúčastnění sednout a říct si do očí, co je problém, jestli je to otázka sebevědomí nebo odvahy, nebo jestli cesta, jak přistupujeme k tréninkovému cyklu, je opravdu správná? Rád bych znal pravdu.“

A pak je tu sestava. Koubek chtěl podle vlastních slov kombinačně silnější mužstvo, ale výsledkem byl zase opatrný mix. Šulc a Provod zůstali mimo základ, Hložek od začátku sice vypadal jako dobrý nápad, ale je otázka, jestli má dost fyzických sila a jestli by přeci jen nefungoval lépe v závěru proti unavenému soupeři. „Já bych nikdy nevyndal Pavla Šulce vzhledem k tomu, že to je dneska už světový hráč,“ říká Hovorka.

A chybí i odvaha sáhnout po někom novém. Hugo Sochůrek byl před turnajem líčený jako typ záložníka, který českému týmu chybí. Proti Jihoafrické republice by se hodil. Nedostal ani minutu. „Neříkám, že by to spasil, ale minimálně bych ho rád viděl. I vzhledem k budoucnosti českého týmu,“ říká Hovorka.

Před Mexikem se tak nabízí otázka, jestli může přijít skutečná změna. Ne kosmetická, ne výměna jednoho pracanta za druhého, ale změna myšlení. Jenže Football Club podcast je v tomhle skeptický. Spíš než kreativní restart se čeká další pragmatismus. Možná Chorý, možná Douděra, možná ještě víc důrazu. „Jestli nějaká změna, tak tímhle směrem, že to umlátíme ještě víc než směrem ke kreativitě,“ odhaduje Hovorka.

Jednu změnu by ale udělal hned: v brance. Matěj Kovář podle něj nepůsobí jistě a proti Jihoafrické republice měl na konci obou poločasů nejisté zákroky. „Vyměnil bych brankáře,“ říká. Do branky by poslal Lukáše Horníčka, který má za sebou skvělou sezonu, i kdyby šlo hlavně o impuls mužstvu.

Česko pořád může postoupit. To je důležité říct. Ale ještě důležitější je dodat, že postup sám o sobě nesmí zakrýt, co se zatím na turnaji ukazuje. Reprezentace nepůsobí jako tým, který dokáže přehrát soupeře jindy než ze standardek. A jestli má proti Mexiku přijít poslední pokus o obrat dojmu, nestačí jen přežít. Český fotbal potřebuje konečně ukázat, že na mistrovství světa patří.