Dodnes si pamatuju, kdy jsem poprvé viděl Pavla Nedvěda hrát naživo. Byl to krásný den na začátku ledna 2005 a má oblíbená Parma se postavila Juventusu. Od chvíle, kdy zkrachovala mlékárenská firma Parmalat, které klub patřil, se Parma jen stěží držela v první lize, zatímco náš soupeř si odhodlaně kráčel pro titul. Trenér Fabio Capello poslal na hřiště hráče v rozestavení 4-4-2 s Nedvědem na levém křídle.
Ten den se do brány netrefil, ani nepředvedl svůj nejlepší výkon. Nicméně neutuchající pohyb blonďaté hřívy na mě udělal dojem. Jen pro pořádek, utkání skončilo remízou 1:1, ale svým způsobem jako by se nikdy ani nekonalo. Po korupčním skandálu s ovlivňováním zápasů spadl Juventus do Serie B a titul z ročníku 2004/2005 mu byl odebrán a nebyl ani přidělen jinému klubu.
Nedvěd v turínském klubu platil za jednu z nejvýraznějších postav a já musím přiznat, že jsem ho za ochotu začít hned po účasti na mistrovství světa 2006 nastupovat ve druhé italské lize obdivoval. Právě svou oddaností klubu si získal lásku fanoušků. Pokud se však ve společnosti tak rozpolcené jako je ta italská, která se dělí na fanoušky a nefanoušky (nebo rovnou antifanoušky) Juventusu, stanete idolem bianconeri, znamená to vysloužit si silnou averzi příznivců ostatních klubů.
Nezáleží na tom, že máte talentu na rozdávání, ani na tom, kolik nastřílíte gólů – fandové soupeřů vás budou neúnavně urážet. Nedvěd nebyl a dodnes není výjimkou, nicméně jeho sklony provokovat protivníky jsou stejně nezpochybnitelné jako jeho výjimečné fotbalové schopnosti. Proto je pro mě i tento pokus vykreslit jeho reputaci fotbalisty a následně viceprezidenta Juventusu vzrušující výzva.
První vzpomínka Italů na Pavla Nedvěda se datuje do roku 1996, kdy proti nám skóroval na Euro v Anglii. Naše tehdejší prohra dala vzniknout trochu zahořklému rčení: Saranno pure cechi, ma la porta la vedono benissimo – Sice jsou Češi, ale bránu vidí moc dobře. Jde o slovní hříčku založenou na stejné výslovnosti slov ceco (Čech) a cieco (slepý). Italské kluby mají navíc velmi zajímavé a trochu zvrácené potěšení z nakupování hráčů, kteří náš národní tým vyřadili z velkého turnaje: v roce 1996 to byl Nedvěd, v roce 2004 Zlatan Ibrahimović – oběma fotbalistům navíc dělal agenta stejný muž, Mino Raiola.
„Československo bylo vždycky fotbalová velmoc, českoslovenští hráči v sobě kombinovali typické prvky severského fotbalu jako je fyzická síla, s technikou a obratností fotbalu jižanského,“ říká novinář Enzo D’Orsi, který o Juventusu roky psal pro sportovní deník Corriere dello Sport. „Bývalý trenér Juventusu Marcello Lippi jednou Nedvěda popsal jako fotbalového světoobčana, čímž myslel, že na hřišti nemá přesně vymezenou pozici, a podle mě se trefil. Zpočátku nešlo určit, jestli je Nedvěd spíš střední útočník, křídelník nebo hroťák, a tahle nevyhraněnost pokračovala i po jeho příchodu do Juventusu.“
Český kouč Zdeněk Zeman chtěl Nedvěda pro Lazio získat ještě před Euro 1996, ale prezident klubu Sergio Cragnotti se zdráhal, a nakonec se nechal přesvědčit až o rok později, kdy Nedvěda do klubu konečně přivedl – za mnohem vyšší sumu. Koncem devadesátých let byla Serie A pro šikovné fotbalisty zemí zaslíbenou, většina velkých klubů svůj tým stavěla kolem jednoho tvořivého ofenzivního záložníka. V téhle konstelaci působil Nedvěd jako „venkovan, kterého žertem pozvali na večírek módního časopisu,“ jak poznamenal v magazínu L’Ultimo Uomo sportovní novinář Stefano Piri.
Nedvědova impulzivnost fanoušky Lazia brzy okouzlila a přiměla je složit mu popěvek na melodii populárního japonského anime Steel Jeeg. „Pořád mám před očima živou vzpomínku na domácí utkání proti Cagliari v roce 1996,“ vzpomíná sportovní novinář Diego Mariottini. „Po čtyřech minutách hry nám vyloučili brankáře a náhradní gólman musel hrát, i když měl zraněné koleno.“ Nedvěd tehdy otevřel skóre oslnivou trefou přímo do šibenice. „Ne, že by to vítězství tehdy byla jen jeho zásluha, ale skoro by se to tak dalo říct.“
Následující ročník nastřílel rodák ze Skalné u Chebu jedenáct branek, z hlediska gólové nadílky to byla jeho nejlepší sezona. Ale co víc, přispěl k pěti výhrám svého týmu v římském derby v Serii A a v italském poháru – další důvod, jakkoli ani už nebyl potřeba, aby ho fanoušci konkurenčního AS Řím nenáviděli.
„Byl to fenomenální fotbalista, ale taky velký provokatér,“ říká Gabriele Fasan, novinář deníku Il Romanista. „Hlavně v derby si svým chováním kazil pověst, byl u každé potyčky, hádal se s protivníky. Mít v týmu hráče jako Nedvěd ale mělo pro nejzapálenější fandy obrovskou cenu, dokázal je pořádně rozohnit. Je to takový ten typický arogantní vůdčí typ, kterého milujete, pokud hraje ve vašem týmu, ale jinak ho nenávidíte.“
Pro Lazio byl Nedvěd klíčovým mužem v cestě za úspěchem, včetně dramatického zisku titulu v sezoně 1999/2000 a dnes již neexistujícího Poháru vítězů pohárů o rok dříve. „Jeho parádní vítězná trefa proti Mallorce v Birminghamu rozhodně patří k mým nejmilejším vzpomínkám na Nedvěda jako hráče,“ dodává Mariottini. Právě slova „jako hráče“ dávají tušit, že jeho názor na Nedvěda se změnil po jeho kontroverzním přestupu do Juventusu v létě roku 2001.
Ještě v červnu měl Nedvěd pro fanoušky Lazia slova ujištění. Prodloužil smlouvu až do roku 2006 a sám se v tisku vyjádřil, že se rozhodl „srdcem, ne hlavou“, protože Juventus mu údajně nabízel mnohem lukrativnější plat. Jenže to nebyl konec. „Tehdejší šéf Juventusu Luciano Moggi ho oklamal,“ vzpomíná Mariottini. „Pozval Nedvěda na návštěvu do Turína, aby ho přiměl o přestupu uvažovat, a slíbil mu, že celá návštěva proběhne inkognito.“ Jenže slib nesplnil. „Když Nedvěd dorazil, čekal na něj dav novinářů a fotografů. Bylo zjevné, že se Juventusu upsal.“
Incident vyvolal mezi fanoušky Lazia rozhořčené reakce a Cragnotti si stěžoval, že se stal obětí zrady a zlodějny. Moggi jeho slova v následujících letech rozporoval tvrzením, že šéf Lazia nejenže o celém jednání moc dobře věděl, ale dokonce s prodejem souhlasil, přičemž sám hráč o něm neměl nejmenší tušení. Navíc Nedvěda přenechal velkému rivalovi, který tentýž rok odloudil Parmě Gianluigiho Buffona a Liliana Thurama.
„V prvním rozhovoru, který dal jako hráč Juventusu, Nedvěd prohlásil, že se právě stal součástí skvělého týmu a skvělého klubu, což svým způsobem implikovalo, že Lazio nebylo ani jedno,“ vzpomíná Mariottini. „Chápu, že je důležité naklonit si hned od začátku nové fanoušky, ale znělo to nevděčně vůči těm starým.“
Kladné vzpomínky a dobrý dojem, který udělal v Římě – včetně fotky, jak nezdolný záložník trénuje sám na Boží hod – byly rázem pryč. „Abych mu nekřivdil, byl to skutečný profík. Do tréninkového centra ve Formellu přicházel jako první a odcházel jako poslední,“ dodává Mariottini. „Ale v tom jeho ostentativním tréninku i ve volné dny jsem vždycky spatřoval takovou tu korporátní rétoriku.“ Poprvé se Nedvěd proti svému bývalému klubu trefil v sezoně 2002/2003 a neváhal gól oslavit, třebaže poměrně skromně. „Aspoň byl upřímný, a to mu nebylo vůbec ke škodě,“ uznává Mariottini.
Po příchodu do Turína jako by doopravdy našel dokonalý domov, podotýká Fasan. „O Juventusu se v té době hodně mluvilo, což dokázal i onen korupční skandál o pár let později. Vždycky to byl klub, který ztělesňoval určitý mocenský systém, machiavelistickou mentalitu vítězství za každou cenu. Z tohoto úhlu pohledu to pro něj byl ideální klub.“
Fandové AS Řím mu nikdy nezapomenou zápas ze sezony 2002/2003, během nějž Nedvěd povykoval „je to správně, je to správně“, když rozhodčí ukazoval na pokutovou značku po odpískání sporné penalty, nebo pár Nedvědových citátů z posledních let. „Francesco Totti nikdy nehrál pro tak velký klub jako Juventus, takže nemůže chápat, co to znamená. Pokud pro takový klub hrajete nebo pracujete, jsou všichni proti vám,“ prohlásil Nedvěd v odpovědi na jedovaté poznámky tehdejšího kapitána AS.
Až na Benita Mussoliniho většina evropských diktátorů fotbalu neholdovala. Adolf Hitler viděl pouze jeden zápas a stačilo to, aby na něj zanevřel. Proč se tak stalo vám prozradí další díl seriálu Pod Kůží.
Kontroverzní minulost pronásleduje nejslavnější ukrajinský klub na jeho turné za mír. Varšavští ultras zápas Dynama Kyjev bojkotovali kvůli vřelým vztahům majitelů s mužem, který má blízko ke Kremlu.
Nový šéf a naděje Manchesteru United má za sebou čtyři trenérská angažmá. Zatím všude uspěl. Projděte si profil Erika ten Haga: od průměrného hráče po špičkového manažera.
