Mistrovský stratég, nebo nabubřelý prosťáček? Nový dokument odpověď nabízí, i když nechtěně

Šokantní sestřih lákající na slovní přestřelky a sváry v kabině, hlasitě důležitá smyčcová hudba a ohledávání hranice obsese. První minuty nové dokumentární minisérie od tvůrců divácky vděčných portrétů Beckham nebo Kylie jsou stejně eruptivní, jako Mourinhův vstup do velkého fotbalu. Vyhrocenými momenty vyskládaná montáž je samozřejmě zkreslující, účelově se drží uhlazenější, leč stále bulvární rétoriky. V dokumentu totiž na žádná velká odhalení nedojde, spíš naopak. Klíč k vyprávění totiž hned na začátku propálí sám Mourinho.

„Točíte o mně, protože jsem vyhrál tituly. O poražených nikdo dokument nenatočí,” říká.

Toho se tvůrci po většinu stopáže sveřepě drží. Příznačně začínají Mourinhovým nástupem do Chelsea. Právě tady se totiž zrodil Mourinho coby globální mýtus. O velkohubém prohlášení, že je Special One, v jednu chvíli mluví s pokorou, druhou zase zmiňuje, že označení média přefoukla, pak vidíme, jak má tento nápis vyrytý na kapotě svého luxusního auta.

Jde o člověka v neustálém kontaktu se svou minulostí, na stranu druhou s téměř minimální sebereflexí. Mourinho je fascinující subjekt k pozorování, protože nikdy nevíte, na čem s ním jste.

Cítit to je i z rozpačitě konformních otázek zpoza kamery, kdy slyšíme režiséra, který si Mourinha evidentně nechce znepřátelit. Strukturu tří epizod drží trenérovi tři nejslavnější angažmá.

Chelsea, Inter Milán a Real Madrid.

Občas se dočkáme introspektivních pasážích, zaplnění bílých míst na myšlenkové i kariérní mapě. Segment z Porta je osekaný na evropský triumf, asistentská stopa v Barceloně slouží primárně tomu, aby Mourinho vyvrátil zarytý fakt, že dělal pouhého tlumočníka. V jeho podání byl totiž on tím takřka ústředním stratégem, jímajícím hned několik úkonů.

Energicky střižené archivní záběry tvoří primárně profláknuté, dnes už takřka ikonografizované momenty z tiskovek, výstředních oslav nebo té hrsti slz, jež pustila persona, která si jinak zakládá na nonšalantním výrazu. Samozřejmostí jsou pak zápasové montáže a nespočet respondentů z řad Mourinhových bývalých spolupracovníků. Právě zlaté generace Chelsea a Interu Milán se dokument snaží vykreslit, jako ty, jež Mourinhovi rozumí nejvíc.

Zmiňují bezmeznou oddanost, několikrát padne slovo válka. Petr Čech a John Terry vzpomínají na vážná zranění, s nimiž je Mourinho skrze psychologické hry donutil hrát. A nevadilo jim to. Kabinu Realu Madrid v čele s Ikerem Casillasem pak vidíme jako zhýčkaná superega, jež nechtějí individualitu obětovat prospěchu celku, z čehož údajně pramenily medializované sváry. Výpovědi postupně tvoří mozaiku trenéra, jenž na veřejnosti působí jinak než v soukromí.

Kde ale končí hranice dobrého manažera a psychologického manipulátora, navíc s evidentním a ješitnou ukřivděností obrostlým komplexem?