Bůh je Bulhar! Stoičkov a spol. dobyli svět poté, co propašovali svatého Emila přes hranice

Zeptejte se jakéhokoli Bulhara, které dvě události ve své zemi v 90. letech považuje za nejdůležitější, a skoro jistě dostanete tytéž odpovědi. Tou první je pád komunismu (technicky se to stalo na sklonku roku 1989) a od té doby neustálá snaha odpoutat se od minulosti a vybudovat demokratickou společnost po 45 letech totalitarismu. Tou druhou je neuvěřitelná jízda Bulharů mistrovstvím světa 1994, která začala těžkou porážkou od Nigérie a skončila tím, že bulharský tým šokoval fotbalový svět cestou až do semifinále. Nebo – jak by někdo mohl tvrdit – to všechno začalo v listopadu 1993, když se Bůh stal na jednu noc Bulharem…

„Bůh je Bulhar! Bůh je Bulhar!“ To byla jediná slova, která přišla teď už zesnulému bulharskému komentátorovi Nikolaji Kolevovi na mysl, když divákům přibližoval kvalifikační zápas Francie proti Bulharsku během studené pařížské noci na konci roku 1993. Emil Kostadinov právě vstřelil nejdůležitější gól své generace – vítězný z poslední minuty duelu v Parku Princů a zajišťující Bulharsku místo na MS 1994 právě na úkor Francie.

Ještě v 89. minutě to bylo 1:1 a Francii stačilo neprohrát, aby se na turnaj kvalifikovala, a tak se předpokládalo, že tento poslední kvalifikační zápas ukončí naděje Bulharů na účast na šampionátu. Jak se ukázalo, místo toho šlo o začátek nejbláznivějšího léta v dějinách bulharského fotbalu. Léta, kdy tým obdařený kouzlem barcelonské legendy Christa Stoičkova cestoval do Spojených států s cílem vůbec prvního vítězství ve skupinové fázi světového šampionátu! Říkat, že tohle bulharské mužstvo dokázalo předčit očekávání, by bylo zdrženlivé tvrzení.

Ale začněme tím nejpodstatnějším. Co kdybych vám řekl, že největší bulharský fotbalový úspěch začal nelegálním překročením hranice? Před oním klíčovým kvalifikačním duelem v Paříži hrozilo Emilu Kostadinovovi, tehdy hráči FC Porto, a střelci Valencie Lubo Penevovi, že svůj životní zápas zmeškají, protože vydávání jejich víz bylo ze strany francouzských velvyslanectví v Portugalsku a Španělsku zásadně zpožděné. Vpředvečer utkání byl bulharský tým v Německu, kde se v klidu připravoval na rozhodující závěr kvalifikace. Kostadinov a Penev, hráči, kteří později zařídí vítěznou trefu v poslední minutě, stále nemají potřebné dokumenty a nesmějí vstoupit na francouzské území…

Mužstvo tehdy vedl Dimitar Penev (legenda CSKA Sofia a strýc Lubo Peneva, mimo jiné), později zvolený bulharským fotbalovým koučem 20. století. Nedávno jsem se s Dimitarem Penevem setkal, abych s ním probral ohromující jízdu světovým šampionátem 1994 u příležitosti 25. výročí. Proč se tedy rozhodl vzít svůj tým do Německa a jak propašoval svého synovce Luba a Emila Kostadinova do Francie? „V Bulharsku je každý fotbalovým expertem a je připravený přispět svou radou,“ řekl mi trenér Penev a pokračoval: „Chtěl jsem najít klidné místo, kde by se tým mohl připravovat před klíčovým zápasem v Paříži. Proto jsem vybral Německo.“

S plánem, jak vyřešit, že Kostadinov ani Lubo Penev nesmějí do Francie, přišel brankář Borislav Michajlov. Klíč k úspěchu: toho času hrál Michajlov za francouzský klub z Mylhúz, města blízko německých hranic. Brankář si v půjčovně pronajal auto, a protože byl v oblasti známou postavou, tamní pohraničníci nevěnovali příliš pozornosti osobním dokumentům, což se týkalo jeho i spolucestujících. Tímto způsobem dokázal Michajlov „propašovat“ Lubo Peneva a Kostadinova do Francie. O den později pošle Penev skvělou přihrávkou Kostadinovovi, který svou vítěznou brankou navždy změní bulharský fotbal… „Když dal Kostadinov v poslední minutě gól, natáhl jsem si sval – tak divoce jsem oslavoval,“ pamatuje si kouč Penev.

A jestli se Bůh té listopadové noci v Paříži stal Bulharem, tak Kostadinov byl najednou svatý. Bulharský tisk v následujících letech vždy 17. listopadu slavíval Den svatého Emila.

Od rány po večírek

Start amerického dobrodružství byl ovšem cokoli, jen ne slibný. Začalo to tím, že o turnaj přišel Kostadinovův „spolupachatel“ Lubo Penev, kterému na jaře 1994 diagnostikovali rakovinu varlat. „Lubova nemoc byla těžkou ranou pro celý tým. Chtěli jsme ho i tak zahrnout do výpravy, ale vzhledem k těžkému stavu, ve kterém se nacházel, by jeho let do Spojených států nebyl dobrý nápad,“ vysvětluje střelcův strýc a tehdejší trenér Bulharska Penev.

A špatné zprávy se hromadily. V úvodním zápase na americké půdě nastoupilo Bulharsko proti Nigérii. Namísto premiérového vítězství na mistrovství světa afričtí šampioni Bulhary rozdrtili 3:0. „Celé měsíce před turnajem jsem své hráče varoval, že musejí brát Nigérii velmi vážně. Bohužel jsme je podcenili a draze jsme za to zaplatili,“ podotýká Penev. Doma v Bulharsku nevzala média porážku od Nigérie dobře. Vůbec. „Ostuda v Dallasu!“ křičela titulní strana jednoho z bulharských sportovních deníků.