Tottenham nad propastí. Vysvětlíme vám, jak se z velkého projektu stal boj o přežití

Ještě v létě nový trenér se smlouvou do roku 2028, Liga mistrů a řeči o návratu mezi anglickou špičku. V druhé půlce března je z toho ale úplně jiný příběh: Tottenham po domácí porážce 0:3 s Nottinghamem spadl na 17. místo, má 30 bodů z 31 zápasů a nad pásmem sestupu drží jen jednobodový náskok. V klubu, který se ještě před pár měsíci tvářil jako rozjetý dlouhodobý projekt, se teď řeší prostá otázka: zůstane vůbec v Premier League?

To je na Tottenham skoro absurdní věta, ale platí. Jeden z nejbohatších a nejviditelnějších klubů anglického fotbalu se neohlíží směrem k Evropě, nýbrž pod sebe. Debakl s Forestem nebyl jen další špatný večer, ale moment, kdy se z nepříjemné sezony stal otevřený boj o přežití. Spurs navíc v lize nevyhráli už 13 zápasů v řadě a britská média píšou o směsi paniky, rezignace a rostoucího pocitu, že se klub řítí do něčeho, co si ještě nedávno nikdo neuměl představit.

Kalendář do konce ligy není beznadějný, ale ani uklidňující. Tottenham čekají Sunderland (11. tým ligy), Brighton (10.), Wolves (20.), Aston Villa (3.), Leeds (15.), Chelsea (6.) a Everton (8.). V překladu: několik zápasů, v nichž musí body brát, a několik dalších, v nichž bude spíš outsiderem.

V porovnání s konkurencí dole působí nejpřívětivěji závěr Leedsu, který ještě hraje s Wolves, Burnley, Tottenhamem i West Hamem. Nottingham má naopak těžší plán zápasů s Villou, Chelsea, Newcastlem a United. Tottenham je někde mezi: nemá úplně vražedný los jako Forest, ale nemá ani tak výhodnou cestu jako Leeds. A hlavně — nemá před sebou tolik přímých záchranářských duelů, v nichž by si osud mohl vyřešit sám. I když pro klub v jeho rozpoložení to nakonec může být výhoda, vždyť i v neděli s Nottinghamem (0:3) šlo o přímý záchranářský duel.

Kontrast s tím, jak Tottenham do sezony vstupoval, je obrovský. Po triumfu v Evropské lize a návratu do Ligy mistrů se sice musel vyrovnat s ostudným 17. místem v předchozí ligové sezoně, ale léto mělo být začátkem nové éry. Klub 12. června jmenoval hlavním trenérem Thomase Franka, podepsal ho do roku 2028 a v oficiální komunikaci ho prodával jako progresivního trenéra, který umí rozvíjet hráče i celý kádr.

Frank mluvil o velkém potenciálu mužstva, Guardian před startem ročníku tipoval Spurs na šesté místo a klub sám později přiznal, že mu chtěl dát čas na budování budoucnosti. Tohle neměl být krizový záskok. Tohle měl být dlouhodobý projekt.

Jenže projekt se rozsypal dřív, než vůbec získal tvář. Podle Sky Sports se Tottenham pod Frankem změnil ve všech parametrech, které fanoušci na Spurs nechtějí vidět: kleslo držení míče, délka kombinací i útoky z výstavby, tým méně presoval a víc ustupoval. Místo aktivního fotbalu přišla reaktivní hra, víc dlouhých pasů, víc soubojů, méně kontroly a méně kreativity. Zlepšily se sice standardky, ale hra z otevřené hry působila vyprázdněně - třeba proti Chelsea a Arsenalu v listopadu měl Tottenham dohromady jen 0,17 xG a v celé sezoně se dostal na nejnižší počet průnikových přihrávek v lize. Výsledek? Tým ztratil identitu a fanoušci ztráceli trpělivost.

Bylo by ale příliš snadné hodit všechno jen na trenéra. Tottenham byl po velkou část sezony rozbitý i fyzicky. Anglická média opakovaně popisovala, že Frank neměl pohromadě klíčové kreativní hráče, střídaly se absence Maddisona, Kulusevského, Solankeho, Richarlisona, Kuduse i dalších opor a kádr byl tak tenký, že už v zimě působil na hraně. Reuters v únoru citoval kapitána Cristiana Romera, podle něhož bylo ostudné, že tým šel do velkých zápasů s minimem fit hráčů. Zranění nejsou vysvětlením všeho, ale v Tottenhamu tvořila základní podmínku celé současné krize: jakmile se rozpadla osa týmu, ukázalo se, jak křehce je mužstvo postavené.

A tady se dostáváme k hlubšímu problému, který předcházel Frankovi. Guardian ho popsal přesně: Tottenhamu chybí dlouhodobá fotbalová vize, takže po letech střídání odlišných trenérských typů zůstal v šatně nesourodý mix nehotových mladíků a hráčů, kteří už v Premier League spíš stagnují. Nejde ani tak o jedno nepovedené přestupní okno jako o to, že klub roky skládal mužstvo bez úplně jasné linie. Nový klubový šéf Vinai Venkatesham pak už v průběhu sezony mluvil o tom, že týmu schází kvalita, zkušenost i přirození lídři. Tottenham tedy neshořel na jednom špatném tahu. Sečetlo se mu několik let nedotažených rozhodnutí.

S postupujícím propadem, který následoval po nadějích z restartu pod Frankem, se to v severním Londýně začalo drolit i lidsky. Oficiální fanouškovská organizace Tottenham Hotspur Supporters’ Trust veřejně kritizovala vedení klubu za malou ambici a nejasnou komunikaci, po porážkách rostlo napětí mezi hráči a fanoušky a kolem Franka se šířil dojem, že se s tribunou nikdy pořádně nespojil. Krize tak přestala být jen taktická nebo výsledková; změnila se i ve vztahový problém mezi mužstvem, tribunou a klubovým aparátem. A v takovém prostředí bývá pád do záchranářského stresu mnohem rychlejší.

Vše také následovalo po významné události z loňského září: po téměř 25 letech skončil ve funkci klubového ředitele Daniel Levy. Pomohl pro Tottenham vybudovat jeden z nejmodernějších stadionů v Evropě, ale nikdy ho nepřivedl na opravdový vrchol, Kohouti pod jeho vedením nikdy nevyhráli Premier League. Nebyl oblíbencem fanoušků a většina z nich doufala, že po jeho odchodu přijde obrat k lepšímu. Zatím se tak nestalo a současná krize Tottenhamu vypadá jako směs starých strukturálních problémů z Levyho éry i všech těch už popsaných z této sezony.

Do nich teď už patří i výběr Frankova nástupce. Chorvat Igor Tudor vstoupil v Česku ve všeobecnou známost, když nedávno dal nejprve velkou šanci Antonínu Kinskému v bráně Tottenhamu, ale po dvou velkých chybách ho ze zápasu Ligy mistrů na hřišti Atlétika Madrid stáhl hned po 17 minutách. Tudor z pěti zápasů v Premier League, které zatím na lavičce odkoučoval, má tristní skóre: jednu remízu a čtyři prohry, včetně posledního průšvihu s Nottinghamem.

Do všeho sportovního neštěstí Tudorovi život do cesty přivál jednu opravdovou tragédii: zemřel mu otec. Proto nebyl na nedělní pozápasové tiskové konferenci. Dáte v této situaci svému trenérovi košem, i když se tým pod ním dostal na opravdovou sestupovou hranu? Tottenham to zatím neudělal, ale lze si snadno představit, že se to brzy stát může. Anglické média už vytahují jména možných nástupců: Sean Dyche, Mauricio Pochettino, Roberto De Zerbi, Ryan Mason nebo Robbie Keane.

A kdyby Tottenham opravdu spadl? I to už se v Anglii řeší naplno. ESPN píše o obřím finančním nárazu, Telegraph o možná největším výpadku příjmů, jaký by kdy klub z Premier League utrpěl. Standard rovnou rozebírá, kteří hráči by odešli v očekávaném letním výprodeji, a Reuters připomněl i zdánlivě drobný, ale výmluvný detail: Spurs kvůli hrozbě sestupu odsunuli termín obnovy permanentek, aby fanoušci měli jasněji, v jaké soutěži klub příští sezonu vůbec bude hrát.

V debatě se objevuje i názor, že by Championship mohl být bolestivým, ale očistným resetem. Převládá však jiná interpretace: pro moderní Tottenham by šlo o sportovní i obchodní šok, který by zřejmě rozmetal kádr, rozpočet i iluzi, že klub patří automaticky mezi anglickou elitu.

Celé je to příběh klubu, který přestavbu svého prvního týmu svěřil trenérovi na tři roky, po osmi měsících ho odvolal, vzápětí spadl do paniky a teď už neřeší budoucnost, ale přežití. Mezi dlouhodobým projektem a záchranářskou realitou se otevřela díra, do níž Spurs padají. A čím déle to bude trvat, tím víc bude vypadat, že případný sestup by nebyl nehodou, ale vyúčtováním.