Vy máte papeže, my máme Karla. Vzpomínky na jediný brněnský titul

Doktor? Inženýr? Magistr? Bakalář či pí ejdž dý? Kdepak, s takovými tituly na Brňáky nechoďte. „Jedinej titul, kterej uznávám, je ten z roku sedmdesát osm,“ dává k dobru jeden kolega, který sice o fotbale nepíše, ale je jeho velkým fandou. A Zbrojovky zvláště.

Tenhle postoj trefně vystihuje to, co pro sportovní Brno fotbalový titul znamenal a stále znamená. Zrodil se v době totalitní šedi, celospolečenského zmaru jako světýlko v duších normálních lidí, kteří na tribunách zapomínali na socialistický marast všedních dnů.

„Už jsme tady,“ to byl pokřik tisíců, a mnohdy i desetitisíců fandů na stadionu za Lužánkami, ale i jinde po republice, kam Zbrojovku doprovázely hordy příznivců. Z pokřiku mrazilo v zádech, hráče většinou v červených dresech to hnalo kupředu tak mocně, že se sedmdesátá léta minulého století stala nejslavnější érou brněnského fotbalu. S mistrovskou třešničkou na dortu v roce 1978. Pojďte se vydat po stopách tohoto neobyčejného příběhu, který nástupci Kroupů, Jarůšků či Václavíčků nedokázali zatím napodobit.

Lužánecký genius loci

V čem bylo Brno vždycky jiné a v čem se odlišovalo od ostatních klubů, které třeba jako Vítkovice také získaly jeden jediný titul mistra republiky, to byla divácká kulisa. Genius loci stadionu Za Lužánkami fungoval dokonale od dob postavení v padesátých letech až po definitivní zavření v roce 2001. Fanouškovská kulisa se fotbalovou historií Brna táhne jako červená nit a svoji roli sehrála i v honbě za titulem v roce 1978.

Ale všechno popořadě. Kdy přesně vzestup klubu započal? Už v roce 1971, kdy se Zbrojovka vrátila do nejvyšší fotbalové ligy. Aby laskavý čtenář nebral na lehkou váhu moje slova o divácké kulise, nechť si, prosím, zapíše: na premiéru mezi elitou proti Slavii přišlo přes čtyřicet tisíc diváků. Přesné číslo nikde evidováno není, protože tehdy žádné turnikety nebyly a funkcionáři na základě prodaných lístků a permanentek počet přihlížejících prakticky odhadovali. Popravdě, mnohdy i tak, aby nějaká korunka zůstala za nehty na „horší časy“.

Právě divácké počty při brněnské premiéře ohromovaly republiku víc než tehdy předváděný fotbal. Na Duklu přišlo 35 000 fandů, na nikterak atraktivní Prešov 30 000. Takový mělo Brno hlad po fotbale. Výsledky nebyly nijak valné, Zbrojovku po podzimu opustil kouč Zdeněk Hajský, na jaře ji tak tak, o jediný bod, zachránil Alfréd Sezemský, po němž přišel František Havránek, právem považovaný za zakladatele zlaté brněnské dynastie sedmdesátých let.

Dril mistra Františka

Pamětníci často vzpomínají, jak tehdejší výbor Tělovýchovné jednoty Zbrojovka Brno řešil otázku budoucího trenéra fotbalového oddílu. „Jen aby nám ten soudruh Havránek nepřinesl do Brna nějaké kapitalistické móresy,“ měli obavy normalizační funkcionáři na začátku sedmdesátých let minulého století z předchozího působení trenéra v kapitalistické cizině. Obavy byly namístě. Ale František Havránek neinfikoval mužstvo politikou Západu, nýbrž západním přístupem k plnění povinností, celoživotní filozofií, která se dnes dá shrnout do jednoho slova – profesionalismus.

Na co Havránek dbal? Základem byla tvrdá tréninková práce, což samozřejmě není až tak převratná novinka. „Tréninkové dávky byly někdy fakt na hranici únosnosti,“ vzpomínala hráčská generace té doby. „Když jsme prohráli, honil nás trenér na pahorek za stadionem třeba několikrát za trénink, potili jsme krev a bylo nám na zvracení,“ dodávali.

V čem byl ale Havránek jedinečný a v čem předběhl dobu, bylo důsledné dodržování životosprávy. Dodnes mezi hráči kolují historky, jak trenér objížděl byty hráčů, zejména těch svobodných, a v deset večer kontroloval, zda už je dotyčný v pyžamu. Kdo nebyl doma, dostal flastr, přes to nejel vlak. „Já jsem platil jednou, vracel jsem se tři minuty po desáté, viděl jsem, jak Havránkovo auto odjíždí od našeho domu, a tušil jsem, že ráno bude zle. A bylo,“ vylovil v paměti Jan Klimeš, obránce slavné éry.

Aby jednou člověk mohl vyhrát, musí se naučit prohrávat. Touto starou moudrostí jako by se na trávníku řídila i Havránkova parta. První rok pod jeho vedením doklopýtala na dvanácté místo, druhý se zachránila na poslední chvíli výhrou v Prešově. Až ve třetím roce Havránkova působení (1974/75) ve Zbrojovce dospěl tým ke čtvrtému místu, nejlepšímu v poválečné éře klubu. O rok později dokonce Brno atakovalo úplně nejvyšší příčky, pár kol před koncem bylo senzačně druhé.

Jenže nezvládlo závěr, propadlo se na sedmé místo. Frustrovaný kouč přišel na vedení a řekl: „Pánové, končím, tohle mužstvo už na víc nemá.“ I přesto, že Havránek měl za Lužánkami smlouvu ještě na další rok, dohodl se s vedením na ukončení spolupráce. K 1. červenci 1976. Další vývoj událostí ukázal, jak se ve svém úsudku o potenciálu mužstva mýlil.

Legenda jako začátečník

Jméno Arnošta Hložka znají dnes už jen opravdoví znalci fotbalové historie. Trenér mládežnických reprezentací, kouč Žiliny, Banské Bystrice, chvíli také Sparty či Rapidu Vídeň. To byl horký kandidát na Havránkem uvolněné křeslo. Proti němu stála v očích tehdejšího vedení Zbrojovky opravdová legenda, držitel Zlatého míče za rok 1962 – Josef Masopust.