Měl to být výjezd na velkou londýnskou scénu, ale skončilo to třetí ligou v Charltonu. Když máte strach z létání a odhodláte se mu jednou za deset let čelit, nevypadá to jako ideální scénář. Nebyl, ale nakonec nebylo čeho litovat.
Premier League je nejlepší klubová soutěž, zažít jí osobně jsem chtěl už dlouho. Po dvouletých covidových uzavírkách, kdy stadiony zůstávaly často prázdné a člověka fotbal pomalu nebavil, jsem si na začátku letošního roku řekl, že už není na co čekat. Británie navíc brzy zrušila covidová omezení.
Začal jsem hledat, jak se co nejjednodušeji do Anglie na fotbal dostat. Můžete si koupit od specializovaných cestovek celý balíček s letenkou, hotelem a vstupem na stadion. Je to ale poměrně drahé. Za víkend dáte pro jednoho klidně i třicet tisíc korun. Zvlášť když chcete do Liverpoolu na Anfield.
Co cesta po vlastní ose? Samotný lístek na Liverpool na webu Reds k dispozici nebyl. K mání byly jen balíčky s dalšími službami (prodávají se pod názvem Hospitality). Například za jeden tiket do vrchních pater Anfieldu na zápas s Evertonem spojený s konzumací nápojů a jídla před zápasem v blízké restauraci dáte 480 liber (zhruba 14 tisíc korun). Takže zase moc drahé.
Liverpool jsem navíc nakonec zavrhl i proto, že to pro mě s rodinou byla první cesta do Anglie. S Prahou neexistuje přímé letecké spojení a letět do Manchesteru a přestupovat následně na vlak mi přišlo složité. Teď už vím, že v Londýně to vyjde na stejno. Letiště jsou tam také minimálně hodinu cesty od centra.
Takže příště snad už Liverpool vyjde, ale tentokrát z toho byl Londýn. Jako slávistu mě lákalo zkontrolovat na vlastní oči, jak si vedou Tomáš Souček s Vladimírem Coufalem v dresu West Hamu. Na klubovém webu jsem s radostí zjistil, že jsou k dispozici i běžné lístky bez přidaných služeb, jaké byly k dispozici na webu Liverpoolu.
Navíc poté, co jsem si vybrané vstupenky dal do košíku, mi web West Hamu rovnou nabídl i ubytování. Šlo o hotely blízko centra se snídaní, což bylo přesně, co jsme hledali. Během chvíle jsem tak vyřešil tikety i ubytování na dvě noci. Za dva dospělé a desetileté dítě jsme dali zhruba 19,5 tisíce korun. Není to žádná láce, ale při srovnání s nabídkou cestovních kanceláří i dostupných možností na webu Liverpoolu mi to přišlo jako výhra.
Zápas mezi West Hamem a Evertonem se měl odehrát v sobotu 1. dubna. Koupili jsme si tedy ubytování od pátku do neděle s tím, že v sobotu se jde na fotbal. Lístky jsem koupil na začátku února. Na konci února přišla nečekaná zpráva. Zápas byl mezi dvěma z celého kola, které byly přesunuté na neděli.
Proč mi nikdo při objednávce neřekl, že se termín zápasu ještě může změnit, ptám se obratem v e-mailu prodejce. Upozornění tam bylo, odpovídá. Neověřoval jsem to, ale věřím mu. V nadšení z toho, že jsou lístky k dispozici, jsem se detaily moc nezabýval a nečetl pozorně všechny podmínky spojené s prodejem lístků. Ponaučení pro další cesty je tedy jasné: když budete kupovat nějaký lístek na zápas v cizině s delším předstihem, ověřte si, jestli je termín už pevně daný.
Prodejce rovnou přišel s tím, zda chceme nějak měnit i rezervaci v hotelu, například posunout pobyt na pondělí. Nešlo to, v pondělí jsme museli do práce a do školy. Napadl mě pozdější odlet. Jenže to by bylo za nákup nové letenky a za ty původní by nám peníze nikdo nevrátil.
Naštěstí má Londýn mnoho fotbalových klubů. První dubnový víkend hrála doma i Chelsea, kde to ale s lístky bylo podobné, jako u Liverpoolu. Dobře, Premier League z toho nebude, ale ve druhé lize (Championship) se hraje derby mezi QPR a Fulhamem. Derby a navíc zápas dvou předních týmů, které oba hrají o postup. To se zdálo jako dobrá náhrada.
Jenomže přišla druhá daň za nezkušenost s plánováním podobných cest (nebo za blbost). Díval jsem se, jak se prodávají vstupenky na dřívější domácí zápasy QPR a lístků k dispozici tam bylo vždy dost i třeba týden před zápasem. Takže jsem týden před cestou šel na web QPR a lístky na Fulham už nebyly. Šlo o derby a navíc zápas proti vedoucímu týmu ligy, takže zájem byl větší než jindy. Smůla. Už zase. Mělo mi to dojít.
O patro níž, v League One, už to ale vyšlo. Charlton hrál ještě na začátku 21. století v Premier League a má stadion pro 27 tisíc lidí. Ve třetí lize na něj chodí zhruba 10 tisíc lidí. Takže jsme se pohodlně vešli. Lístky na hlavní tribunu s nerušeným výhledem po celé ploše vyšli pro nás tři na zhruba dva tisíce korun.
Z návštěvy nejlepší ligy světa se tak stala návštěva zápasu dvou průměrných týmů třetí ligy. Když ale máte rádi fotbal, těšíte se i na to. A výhoda byla, že pro zbytek výpravy je fotbal jako fotbal.
Charlton je část Londýna na jihovýchodě anglického hlavního města a Charlton Athletic je klub, který hrál Premier League naposledy v roce 2007. Od té doby pendluje mezi druhou a třetí ligou. Zápasy hraje na stadionu The Valley, který je uprostřed čtvrti s řadovými domy.
Když k němu jdete, nemůže to být asi víc Anglie. Tak to aspoň přišlo mě, jako člověku, který byl druhý den v Londýně a Anglii do té doby znal hlavně ze seriálů Koruna nebo Jistě, pane ministře.
Do Charltonu jsme dorazili asi 45 minut před zápasem a už od zastávky autobusu bylo jasné, kam máme jít. Šli jsme s proudem domácích fanoušků. Nikde žádná hektika nebo náznak konfliktu. Stejná, uvolněná atmosféra panovala i u stadionu.
Velkým bonusem navíc bylo, že jsme hned narazili na fanshop, kde zrovna měli domácí dresy se 70% slevou. Nejlepší suvenýr z Londýna za necelých 500 korun! Pravda, bylo třeba si na něj asi čtvrt hodinu vystát, ale ve frontě se vyplatila příprava na zápas.
S asi 60letou fanynkou jsme se tak dostali až k jednomu z neslavnějších zápasů Charltonu, kdy před vyprodaným Wembley postoupil v roce 1998 z play-off do Premier League. Charlton tenkrát porazil Sunderland na penalty po remíze 4:4. Paní ve Wembley byla! A bylo vidět, že je ráda, že se s tím neznámému cizinci ve frontě může „pochlubit“. Byla to tím pádem asi nejlepší fronta, v jaké jsem kdy stál. Bylo to hodně příjemné rychlé setkání.
Fotogalerie z Charltonu:
Na zápas s Lincolnem, tedy na střetnutí dvou klubů z druhé části tabulky třetí ligy, přišlo lehce přes deset tisíc lidí. Fronty u vstupu na stadion nebyli. Během chvíle jsme stoupali do hlediště. Domácí měli za sebou tři vítězství v řadě, Lincolnu se naopak nedařilo. Doufal jsem tedy, že Charlton formu potvrdí a my uvidíme rozparáděné domácí fandy.
Nic z toho nebylo. Lincoln zápas vyhrál 2:1 a domácí neměli pořádný kotel. Nejvíc se domácím fandilo ve druhém patře za jednou z bran. Opravdový, sešikovaný, vášnivý kotel ale v Charltonu neměli. To bylo zklamání. Nicméně vynahradili to hostující fanoušci. Ti sice zaplnili jen asi polovinu hostujícího sektoru, ale vášně měli i za domácí.
Na stadionu jste si mohli koupit pivo, ale nemohli jste s ním přímo na sedačky. Tam je alkohol zakázaný. U občerstvovacích stánků tak postávali diskutující skupinky a člověk se tam cítil, jak na příjemném sousedském setkání. Před stadionem byl stánek s klobásou, něco ve stylu německého bratwurstu, v občerstvení na stadionu byl párek v rohlíku. Klobása to není, ale budiž. Za dvě kafe, kolu, tři párky v rohlíku a pytlík čokoládových bonbonů jsme dali 22 liber, tedy nějakých 650 korun. Platilo se kartou.
Kartou se v Londýně platí všude. Až tam pojedete, nemusíte si lámat hlavu s hotovostí. Platební terminál měl i pouliční bavič, takže ho nešlo odbýt hláškou, že jsme bez drobných. Skvělý je systém nákupu jízdenek v londýnské hromadné dopravě. Ať už jdete do metra nebo jedete double deckerem (tradiční dvojpatrový autobus), všude si vystačíte s běžnou platební kartou. Systém navíc kontroluje vaši celkovou denní útratu a za dopravu tak neutratíte více jak denní paušál – 7,70 libry (230 korun).
I když jsme původně jeli na West Ham a skončili na Charltonu, výlet se povedl. Byl to průzkum bojem a věřím, že příště už budu psát návod, jak se dostat na Premier League. Na Charlton ale nezapomenu. Vždy když si vezmu jeho dres, vzpomenu si na zážitek z fanshopu. Paní byla u nejlepších časů svého klubu a zůstává i na zápasy o ničem ve třetí lize. Přišlo mi, že Charlton je jedna velká rodina, která nás na tu chvíli přijala.
Už to není FIFA, ale pořád jde o nejprobíranější fotbalovou hru na světě. Nedávno vyšel nový ročník. Má vás vůbec zajímat? Jaká je budoucnost často kritizované značky? A co od ní vlastně očekáváme?
Cristiano Ronaldo nezažívá nejlepší období. Po nezdaru na MS v Kataru neuspěl ani na letošním Euru v Německu. Kromě zápasů portugalské reprezentace v Lize národů a kvalifikace na příští mundial v Severní Americe mu tak zbývají už jen klání v Saúdské Arábii, kde hájí barvy týmu Al Nassr. A v poslední době nepříliš úspěšně. Prohlédněte si jeho poslední penaltové selhání.
Góly se vyplatí. To platí samozřejmě ve fotbale vždy, v nových evropských pohárech ještě ale o něco víc. V případě rovnosti bodů jsou to totiž právě góly, a především vstřelené góly, které rozhodují. A velkou váhu můžou mít speciálně i góly z venkovních hřišť.
