Do dvacáté řady svého sektoru B7, kam si každý rok kupuje novou permanentní vstupenku, musí zdolat na dvě desítky schodů. Každý z nich dobře zná. Zavěšený do paže svého kamaráda a se slepeckou holí v ruce si musí dávat pozor na každý svůj krok.
Vážná nemoc tohohle chlapíka připravila v nejlepších letech o zrak prakticky ze dne na den, lásku k fotbalu mu ale vzít nedokázala. Když hraje Baník, jeho smutné a nemocné oči se na chvíli zase rozzáří.
Rád si s vámi vypráví o tom, jak kdysi s klubem svého srdce jezdil na výjezdy. Živě vzpomíná na zápasy i góly, které viděl. A vůbec nejraději má časy, kdy Baník hrával předkola evropských pohárů a on byl u toho přímo také na stadionech soupeřů.
Vlastně má svým způsobem i kus štěstí: Na rozdíl od mé generace čerstvých třicátníků si na tyhle úspěšné časy živě pamatuje, protože je mohl sám přímo s klubem taky prožít.
„Teď jsem nevidomý, už nevidím vůbec nic, ale na fotbal budu chodit dál. Ta atmosféra, ta hymna baníkovská…,“ hledá slova fanoušek David Procházka s obrovským zápalem v srdci. A taky na startu této sezony vyráží na stadion. Domácí zápasy si ani přes svůj vážný hendikep prakticky nikdy ujít nenechá, ty venkovní zase poslouchá doma u televize.
David je jedním z těch chacharů, kteří na tribuně nechávají vše. Je dvanáctým hráčem našeho týmu. Svým hlubokým hlasem zpívá všechny chorály, spílá sudím při sporných verdiktech, po gólech točí svou šálou nad hlavou a samozřejmě také lamentuje, když se týmu nedaří.
Pamatuje si přesně ligovou tabulku, včetně skóre týmu a jeho pronásledovatelů, takže za každého stavu v zápase bezpečně ví, jestli se Baníček na jeho konci posune výš, nebo propadne za své pronásledovatele.
Od svých kamarádů a fanoušků kolem sebe si o přestávce nechává číst rozhovory z programů, které sbírá, a během samotného utkání zase popisovat, co se zrovna děje na trávníku před ním. I když to už po letech života v černé tmě prý často dokáže vycítit stejně jako my. Pozná, když Baník hraje hezky, a moc dobře ví, když to stojí za starou belu.
„Ještěže jsem to dneska neviděl,“ říkal David na tribuně s nadhledem, když jsme na fotbale seděli vedle sebe naposledy. Všichni se zasmáli. Baník prohrál s Olomoucí 0:3. „Buď rád,“ odpovídali mu jeho kamarádi. Těšili se na novou sezonu a spolu s ní měli i nové naděje. A hned v prvním kole je přepadl pocit, že Baník ani letos o moc lepší než loni nebude. Stejně příště přijdou zas.
Příběh Davida Procházky a spousty dalších podobných šílenců, kteří si bez Baníku nedovedou svůj život představit, zachycuje i dokumentární film Nejlepší u nás!!! Ten u příležitosti stoletého výročí klubu odtajnil nejen to, co se děje v kabině fotbalového týmu během vypjatých okamžiků velkých ligových šlágrů, diváky nechal nahlédnout také do duše ostravských fanoušků, kteří jsou za svou oddanost obdivováni, často i právem nenáviděni.
Jsou zkrátka sví. A je jich tolik, že svým velkým srdcem nadále vytvářejí z Baníku fenomén, jakým by tento klub v Česku už dávno neměl být, pokud bychom se řídili sportovní stránkou věci.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 (3/2022) je v top formě.
Ať už je to mladá učitelka angličtiny na místní základní škole, která na Baník vodí své žáky. Podnikatel z Prahy, kterého kdysi slavný celek omámil tak, že mu modrá krev v žilách proudí i dnes. Farář, který na farnosti kousek za Ostravou pořádá za Baník pravidelné mše, někdejší lídr kotle, který před lety na konci vyhroceného zápasu přímo na stadionu zkolaboval a dnes se vší vážností tvrdí, že za Baník už jednou svůj život položil, a když bude třeba, udělá to klidně znovu.
A samozřejmě nevidomý David. Každý z nich je tak jiný, přesto všechny jedno spojuje – láska k Baníku. Nepřetrhnutelné modrobílé pouto, jakýsi těžko uchopitelný vztah, který je pro sportovní nadšence z rázovitého regionu severní Moravy a Slezska tak typický.
Ať už jste přímo z Ostravy, z Třince, Karviné Frýdku nebo Místku či z Valašského Meziříčí, hrdý ostravský klub váš život pravidelně protíná. A to i v dobách, kdy zklamání bylo mnohem víc než radosti.
Jaké to je z pohledu fanouška Baníku sledovat vzestup kdysi provinčního klubu z Plzně? A naproti tomu slavit postup z druhé ligy jako titul? Jak vznikl legendární pokřik „Baník pičo! Baník pičo! F-C-B!“? A jak si fanoušci udržují naději, že jednou zase i doslovně bude platit další z jejich pokřiků o tom, že Baník je nejlepší u nás? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v čísle 22 (3/2022) tištěného Football Clubu.
A v něm najdete celý blok textů k baníkovskému výročí:
V pátek U Dubu
Je to tady tvrdé, ale upřímné
Nejlepší u nás!!!
Moje baníkovská jedenáctka
Baník je krev a chrám
Chacharem v USA
Už to není FIFA, ale pořád jde o nejprobíranější fotbalovou hru na světě. Nedávno vyšel nový ročník. Má vás vůbec zajímat? Jaká je budoucnost často kritizované značky? A co od ní vlastně očekáváme?
Cristiano Ronaldo nezažívá nejlepší období. Po nezdaru na MS v Kataru neuspěl ani na letošním Euru v Německu. Kromě zápasů portugalské reprezentace v Lize národů a kvalifikace na příští mundial v Severní Americe mu tak zbývají už jen klání v Saúdské Arábii, kde hájí barvy týmu Al Nassr. A v poslední době nepříliš úspěšně. Prohlédněte si jeho poslední penaltové selhání.
Góly se vyplatí. To platí samozřejmě ve fotbale vždy, v nových evropských pohárech ještě ale o něco víc. V případě rovnosti bodů jsou to totiž právě góly, a především vstřelené góly, které rozhodují. A velkou váhu můžou mít speciálně i góly z venkovních hřišť.
