Zní to trochu jako pohádka. Přitom by člověk řekl, že dnes už se pohádky nedějí. A už vůbec ne na Ukrajině.
Čtrnáctiletý kluk z Horjanivky, sirotek, jehož táta zahynul ve válce, teď trénuje a chytá za slávistickou kategorii U15. Maksym Kravčuk z domova utíkal dvakrát. Poprvé hned po ruské invazi, do Polska. Podruhé, když mu nad hlavami začaly létat rakety. Tentokrát do Česka.
Z malé vesnice ve Volyňské oblasti na západě Ukrajiny, kde si kopal s kamarády a představoval si, jak nastupuje na velkých stadionech, se dostal do klubu, kde má profesionální servis a kde může vidět hráče, kteří mají zkušenosti z evropských soutěží i z národních týmů.
Jeho přání začít trénovat s některým z českých klubů, se kterým se svěřil jednomu z českých dobrovolníků na Ukrajině, spustilo řetězec událostí, který skončil právě v červenobílém klubu. Díky tweetu sportovního novináře Adama Nenadála se Maksymův příběh dostal k Jaroslavu Tvrdíkovi, a šéf Slavie zajistil nejen jeho cestu do Prahy (společně s babičkou Ludmylou), ubytování a integraci do týmu U15, ale rozhodl se i stát se jeho opatrovníkem.
Od začátku května platí nová pravidla pro takzvaný multi-club ownership. Co si musí pohlídat třeba Daniel Křetínský nebo šejkové vlastnící City Football Group?
Z generace na generaci se v Anglii nebo Německu předávají permanentní vstupenky. Kdo chce novou, musí si počkat. Do stejné situace se teď dostávají i fanoušci Slavie a Sparty. Proti sobě jde zvyšující se divácký zájem a omezená kapacita stadionů.
Jsou kluby oprávněny určovat, jak by měli být diváci oblečeni? Nebo dokonce zabránit některým z nich ve vstupu na stadion jen proto, že fandí hostujícímu týmu? Měl by platit jednotný přístup pro všechny, ať už jde o zapálené fanoušky či děti? Společně se podíváme na to, jak se k této problematice staví české i zahraniční kluby a co na to říká právo.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
