Když loni v únoru začala ruská invaze na Ukrajinu, z pohledu fotbalu měla pozoruhodnou symboliku.
Agresorem byl stát, který v roce 2018 dokonale naplnil definici sportswashingu. Jako pořadatel mistrovství světa se snažil přesvědčit zbytek planety, že Rusko je cool země, která dávno nemá nic společného s někdejší agresivní říší zla a totalitní praxí. Ochotně (a někdy i za peníze) mu v tom pomáhaly také bývalé hvězdy, jako třeba Peter Schmeichel nebo Lothar Matthäus. Při losu turnaje si ruský prezident Vladimir Putin stihl udělat i fotky s Pelém a Maradonou.
Obětí se stala země, která příklonnost k Západu prokázala i tím, že o deset let dřív společně s Polskem pořádala fotbalové Euro. Finále se hrálo v Kyjevě, další zápasy na Ukrajině hostily Lvov, Charkov a Doněck. Poslední jmenované město je už dlouho pod kontrolou separatistů, ostatní za poslední víc než rok mnohokrát čelila masivnímu ostřelování ruskou armádou.
Z generace na generaci se v Anglii nebo Německu předávají permanentní vstupenky. Kdo chce novou, musí si počkat. Do stejné situace se teď dostávají i fanoušci Slavie a Sparty. Proti sobě jde zvyšující se divácký zájem a omezená kapacita stadionů.
Jsou kluby oprávněny určovat, jak by měli být diváci oblečeni? Nebo dokonce zabránit některým z nich ve vstupu na stadion jen proto, že fandí hostujícímu týmu? Měl by platit jednotný přístup pro všechny, ať už jde o zapálené fanoušky či děti? Společně se podíváme na to, jak se k této problematice staví české i zahraniční kluby a co na to říká právo.
Pokud se chcete dozvědět něco o německé vášni pro fotbal, můžete navštívit jakýkoli zápas od Bundesligy po regionální soutěže. Nebo se vypravit do Muzea německého fotbalu v Dortmundu. Nadchne vás, i když třeba patříte k fanouškům jiných zemí a jiných sportovních tradic.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
