„Jarošík jde do Ruska,“ hlásí titulky zpravodajských serverů. „Lička se má stát trenérem v Dynamu,“ doplňují připomínku, že v Rusku už čeští trenéři jsou – mezinárodněpolitické situaci navzdory. A v diskusích pod články se opět objevují komentáře, že politika do fotbalu nepatří, že Jarošík nejde přeci bojovat a proč by tudíž nemohl odejít kamkoli chce. Třeba do Ruska.
Podobné názory ukazují na zásadní nepochopení toho, jak fotbal v Rusku funguje a jaký význam má – stejně jako řada dalších sportů – pro tamní režim. Příběh ruského a sovětského fotbalu se prakticky od nástupu bolševiků k moci nese ve znamení neustálého střetu mezi tím, jak by fotbal podle představ režimu měl „oficiálně“ fungovat (tedy snahy o jeho ideologické působení), a tím, jak by ho chtěli vnímat jeho fanoušci. A nutno dodat, že až na drobné výjimky má ta státem prosazovaná propagandistická role po většinu historie navrch.
Sparta porazila Baník 2:1 poté, co hodinu před koncem za vyrovnaného stavu okamžitě využila přesilovku. Vyloučil podle vás sudí Ondřej Pechanec Patricka Kpoza správně?
Od začátku května platí nová pravidla pro takzvaný multi-club ownership. Co si musí pohlídat třeba Daniel Křetínský nebo šejkové vlastnící City Football Group?
Z generace na generaci se v Anglii nebo Německu předávají permanentní vstupenky. Kdo chce novou, musí si počkat. Do stejné situace se teď dostávají i fanoušci Slavie a Sparty. Proti sobě jde zvyšující se divácký zájem a omezená kapacita stadionů.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
