Existují desítky fotek Johana Cruijffa z mistrovství světa v roce 1974. Když se na ně fotbalový fajnšmekr podívá trochu podrobněji, možná si všimne dvou zvláštností. Tou první, a pro tenhle příběh méně důležitou, je čtrnáctka na dresu. Nizozemský kouč Rinus Michels tehdy rozhodl, že čísla se budou rozdělovat podle abecedy (jedničku měl záložník Ruud Geels, zatímco gólman Jan Jongbloed nosil osmičku), pouze svému kapitánovi udělil výjimku a nechal mu číslo, se kterým hrál v Ajaxu.
Ještě zajímavější je design Cruijffova dresu. Na rukávech a trenkách má dva pruhy. Ne, nejde o výrobní zmetek ani zboží koupené v tržnici, nýbrž o výsledek kompromisu mezi firmami Puma a Adidas. S první z nich byl Cruijff smluvně vázán už od počátku profesionální kariéry a po Pelého odchodu z mezinárodní scény se stal její hlavní fotbalovou tváří, druhá byla sponzorem nizozemské reprezentace.
Text o souboji zakladatelů Adidasu a Pumy je součástí knihy Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy. Najdete v ní třeba i rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, dál text, který vás provede historií derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalšího skvělého čtení.
Od Pumy dostával každý rok 150 tisíc guldenů a navíc měl ve smlouvě klauzuli, že nesmí propagovat jinou sportovní značku. Nikdy. Nikde. V tom vězel trochu problém. Pro nizozemský svaz byla nepřijatelná představa, že by kvůli třem pruhům na dresu nesměl nejlepší fotbalista planety hrát na největším turnaji světa. Jenže na druhé straně: peníze jsou peníze a nikdo je nerozdává jenom tak.
A peníze nakonec i rozhodly. V centrále Adidasu si totiž spočítali, že kdyby kvůli obchodnímu sporu byl oslabený jeden z favoritů turnaje (a vedle domácího Západního Německa hlavní reklamní tahák firmy), tratili by na tom také oni. Tak se zrodilo kuriózní řešení, které vydrželo i do ME v Bělehradu 1976: Cruijff odehraje všechna utkání pouze se dvěma pruhy na rukávech a trenkách.
Vedení nizozemské reprezentace se vzmohlo aspoň na drobnou poťouchlost. Když se hráči před šampionátem fotili na oficiální týmový plakát, kdosi nenápadně před Cruijffovy nohy (pochopitelně v pumách i hrál) popostrčil tašku Adidas…
Začínalo léto 1974 a rivalita mezi sportovními značkami dosahovala vrcholu. Fotbal byl vedle olympijských her hlavním bitevním polem. V té době ještě žili zakladatelé obou firem – Adolf Dassler (Adidas) a Rudolf Dassler (Puma), byť obchodní záležitosti už drželi pevně v rukou synové Horst a Armin. Příběh rozhádaných bratrů z německého města Herzogenaurach se stal námětem několika dokumentů i hraných filmů, byly o něm napsány knihy, diplomové práce, odborné studie, stohy článků. Je fascinující, místy málo uvěřitelný, zkrátka mimořádný. Jistá je rovněž jedna věc: bez téhle války bavorských selfmademanů by sportovní historie vypadala docela jinak.
Jsou kluby oprávněny určovat, jak by měli být diváci oblečeni? Nebo dokonce zabránit některým z nich ve vstupu na stadion jen proto, že fandí hostujícímu týmu? Měl by platit jednotný přístup pro všechny, ať už jde o zapálené fanoušky či děti? Společně se podíváme na to, jak se k této problematice staví české i zahraniční kluby a co na to říká právo.
Pokud se chcete dozvědět něco o německé vášni pro fotbal, můžete navštívit jakýkoli zápas od Bundesligy po regionální soutěže. Nebo se vypravit do Muzea německého fotbalu v Dortmundu. Nadchne vás, i když třeba patříte k fanouškům jiných zemí a jiných sportovní tradic.
Už jen Augsburg stojí Leverkusenu v cestě k bájné ligové sezoně bez porážky. Během posledního bundesligového kola toho ale bude v sázce víc. Třeba Liga mistrů pro Hoffenheim. A pro koho bude sobota poslední ligovou v kariéře? Odpovídá nový díl seriálu Die Liga.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
