Prší. Kapky jarního deště mi stékají po obličeji, mokrým kapesníkem si otírám oči a snažím se zahřát chozením po hřišti. Nedaleké kostelní hodiny ukazují tři hodiny odpoledne. Kolem je klid, kromě troubení aut na silnicích není nic jiného slyšet. Zrychlím. Představuju si, že při běhání déšť nemůže dopadnout na mou hlavu.
Netrvá dlouho a dorážejí mladí hráči. Zastavím se uprostřed hřiště. Převlékají se z promočeného oblečení do už polomokrých dresů a dobře se baví. Všimnou si mě. Povídají si rusky a ukrajinsky a občas to proloží českými slovy. „Klidně na nás mluvte česky, my už rozumíme,“ pronáší jeden z nich směrem ke mně. Berou míč a jdou si kopat. Z deště si nic nedělají, přišli přece hrát fotbal.
Z generace na generaci se v Anglii nebo Německu předávají permanentní vstupenky. Kdo chce novou, musí si počkat. Do stejné situace se teď dostávají i fanoušci Slavie a Sparty. Proti sobě jde zvyšující se divácký zájem a omezená kapacita stadionů.
Jsou kluby oprávněny určovat, jak by měli být diváci oblečeni? Nebo dokonce zabránit některým z nich ve vstupu na stadion jen proto, že fandí hostujícímu týmu? Měl by platit jednotný přístup pro všechny, ať už jde o zapálené fanoušky či děti? Společně se podíváme na to, jak se k této problematice staví české i zahraniční kluby a co na to říká právo.
Pokud se chcete dozvědět něco o německé vášni pro fotbal, můžete navštívit jakýkoli zápas od Bundesligy po regionální soutěže. Nebo se vypravit do Muzea německého fotbalu v Dortmundu. Nadchne vás, i když třeba patříte k fanouškům jiných zemí a jiných sportovních tradic.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
